Dnes je včera a včera je dnes a dnes je zítra. Jsem z toho trochu mimo. Poprvé v životě jsem se společensky opíjel. A koukám, že článek, co jsem psal dnes jsem vlastně napsal už včera, protože je hodina po půlnoci a článek co napíšu zítra už vlastně píšu dnes a článek co píšu teď píšu zítra protože jsem zamrznul ve včerejšku a v zítřek procitnu teprve až se probudím.
Tolik na úvod naprosto nesouvisející s nadpisem.
Pokud posloucháte Janis Joplin, tak vám tohle může připomínat její písničku. Já jí neposlouchám, ale nechávám si oči otevřené a tak se může stát, že zrovna v chvíli enormního osamění vidím na zdi nápis "All is loneliness" a i když nevím, co vlastně vyjadřuje, necítím se už na tom světě zas tak lonely.
Písničku jsem si pustil, bylo to jako povinnost. Ale nelíbila se mi. Jak jinak... nějak tenhle styl hudby neposlouchám.
A tak v nočních zítřejších hodinách přemýšlím o dnešní, včerejší a zítřejší samotě, která ve mně je i když by vůbec nemusela. A já tak nějak měl potřebu, kterou už nemám. A to potřebu tu samotu zapudit.
Ono být sám zas tak špatné není. Je to jako s vajíčkem v biologii. Je zajímavý, že teď, když mám v krvi pár promile alkoholu navíc, jsem schopný vidět souvislosti i tam, kde nejsou.
Víte, vajíčko je totipotentní - může vše. Ale rozhodne se být člověk. Je tam spousta věcí jako jsou hox geny a tak. Prostě probíhá diferenciace. A to je právě ta samota. Vajíčko je na začátku samo a může všechno (když už je oplodněné... když není, tak toho zase tolik nemůže).
A když jste sami, vlastně můžete taky všechno. Důvod mého jediného rozchodu. Tajného rozchodu, protože i ten vztah byl tajný. Nepotřebuju, aby někdo věděl, když někoho mám, spíš mě to naopak sere.
Loneliness.... ty časy byly zvláštní. Víte, že každý pocit má v sobě nějakou zázračnou krásu? I ta beznaděj?
Někdy jsem dost ukecanej a k tomuhle bych dokázal psát hodiny, dny, týdny, měsíce, roky. Asi proto, že je to jeden z těch nejznámnějších pocitů. A stejně si myslím, že nejlíp ho můžu obsáhnout jen tím jedním spojením "all is loneliness" - vše je osamění. A není to pravda? Rodíme se sami, umíráme sami, a vlastně i tak nějak sami žijeme. Vlastně jsme sami stále. A tak když něco děláme, je i v tom špetka té samoty a to i když to děláme s někým. Protože to stejně vlastně děláme sami, ale vedle nás to sám dělá někdo jiný. Naše mysl je nedobytná hradba a svůj život v celém jeho rozsahu sdílet stejně nemůžeme. A tak mi zbývá jediné:
Připouštím si, že jsem sám a že pocit osamění provází celý můj život tak, že v něm zanechává tu pověstnou hořkosladkou dochuť romantické melancholie. Protože když svět vidíte šedě a stejně krásně... je z toho osamění najednou zázrak.
Osamělí jsme od té doby, co nás odstřihnou od pupeční šňůry, a vlasně už dřív, protože naše duše nikdy nebude duší někoho jiného.
A pak už se můžeme ohradit jen tím pověstným "návratem do Jednoty", kdy naše duše splyne s Vesmírem a blablabla.... a tam snad osamělí nebudeme. I když Jednota sama je jen jedna... Bůh je jen jeden. Celek je jen jeden. Všechno je jen jednou a to i když se to tisíckrát opakuje, protože všechno je jedinečné. A všechno je samo, protože i ten bůh, který to všechno spojuje, je vlastně sám.
A tak půjdu radši spát se svým osaměním po boku a budu se modlit, abych se ráno neprobudil s kocovinou... i když tolik jsem zase nepil
All is loneliness
grey.t