Čas... běží a běží, neúprosně. A pak po chvíli zjistíte, že uběhl rok... Ale od čeho? Cranberries, možná je někdo znáte, vlastně je znáte určitě... Zombie je takový hit, že snad není možné o něm nevědět.
Inu... rok od Koncertu. Koncertu s velkým Ká, protože Cranberries jsou a asi už na vždy budou mojí nejoblíbenější kapelou. Stálicí. Srdeční záležitostí. Je pozoruhodné, kolik věcí se změní za rok a kolik věcí zůstane. Měl bych otevřít Irskou whiskey, obléct si tričko z koncertu, to s růží (jejich nové album se bude jmenovat Roses ♥!) a zpívat si spolu s Dolores O'Riordan největší hity, které na koncertu hrála. Bylo to tak úžasný, až ... prostě to bylo úžasný, nepopsatelně. Stýská se mi... po Dolores, po Cranberries. Po té atmosféře, po tom, že stála jen pár metrů ode mě a zpívala. Že byla nádherná, jak to umí jenom ona.
Myslím, že od té doby ani jednoho 17. nebyla sobota. Fascinující ne? A já na tu sobotu nezapomenu. Hih...
Dost bylo keců, miluju je, jak jen můžu hudbu milovat. Chtěl jsem o tom napsat báseň, ale pro tohle slova nejsou. Stačí jen napsat, že ještě teď když si na to vzpomenu, mám husí kůži a slzy radosti v očích a mám chuť vyznat lásku celému světu (to je vedlejší učinek mé radosti). Ach, mé drahé Cranberries. Když slyším Její hlas, je to jako bych byl doma... hudba, co hraje z mého srdce. V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví :)
grey.t