close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Myšlenky

22. července 2011 v 2:16 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Myšlenky... pořád se honí hlavou a nechtějí zastavit. Honí se tam, i když o tom vlastně nevím... a někdy se tam honí a já o tom vím... třeba teď. Víří tak rychle, že snad ani nejdou zachytit, ale o to ani nestojím. A ani nechci ,aby přestaly vířit.
Název je zvolený dost nešikovně, protože pokud budu chtít někdy napsat článek o myšlenkách a nějak je charakterizovat, pokusit se stvořit úvahu o jejich schopnostech... prostě pokud budu někdy rozebírat, co vlastně myšlenky jsou, tak budu muset použít jiný název, který nebude tak stručný a směrodatný zároveň. Ale o čem chci teda psát, když ne o povaze myšlenek, jejich funkci a tak dál (i když bůh ví, kam zbloudím)? Prostě o myšlenkách a jejich víření... o dnešku, včerejšku i zítřku, o tom, jak vlastně trávím některé dny, aniž bych si to uvědomoval (i když je to asi většině potencionálních nešťastníků, kteří sem zbloudili, úplně fuk a tedy kontraproduktivní vzhledem k návštěvnosti, protože kdyby tu byl článek o nějakém globálním problému pojatý kontroverzně a ještě popsaný velice čtivým jazykem, který neváhá použít takové otřesné jazykové metody jako je hyperbola, personifikace, jinotaj a podobné... určitě by zaručil další návštěvu těchto nebohých zbloudilců. Bohužel je tomu jinak a budu tu psát (opět (a tady už máme třetí závorku v závorce (pokud tedy počítám tuhle, vlastně tyhle dvě, tak už čtvrtou)) o sobě). (Konec čtyř-závorky!) I když bych moc rád napsal, jak to přesně je, tak to nějak nejde. U popisu emocí vždycky musíme sáhnout k nějakému přirovnání či složitějšímu popisu, pokud to nejsou běžné emocionální výlevy typu "je mi smutno", které se nijak nerozvíjejí a nepopisují hlouběji. A pokud budu popisovat a přirovnávat, pak už to bude asi subjektivně zabarvené. Ale co lze vlastně čekat, když jde o emoce, že?
(sem už dám ten "vodorovný oddělovač"!)

Ne, omyl, jsou to myšlenky... ale ať už je to normální, nebo ne (já se vlastně už nevyznám v tom, co je normální a co ne), plynou z nich i emoce.
Je vlastně hrozně vtipné, že emoce plynou z myšlenek, které nedokážu ani zachytit. Ale zároveň je to logické, protože moje nevědomí s nimi pracuje.
Vlastně bych tu mohl shrnout a nastínit můj momentální obsah hlavy (kromě pylin a podobných věcí, jako třeba vzpomínek na velmi dávné a naprosto nedůležité události, například na to, že spolužačka měla v primě o hudebce oblíbenou skupinu, která možná byla Cranberries, a možná taky ne, ale vím, že měla smutnou písničku! :D).
Můžete to už předem považovat za zbytečné plácání,za plýtvání slovy a energií, ale pro mě to důležité je, protože právě kvůli těmhle výlevům jsem si blog založil.
No.. abych začal, že? Pravda je, že vířící myšlenky se moc dobře zachytit nedají a to zvlášť ne po několika dnech stálého usínání po jedné hodině ranní...a vstávání někdy kolem osmé. Prostě spánek na piču.
Dny dnešní, včerejší a zítřejší... otázka, která mě nějak trápí, a vlastně vůbec ne. Mám dva měsíce prázdnin a samozřejmě mrhám časem, jak jen to jde (ale o tom ty prázdniny asi taky sou... odpočinout si od toho nemrhání časem, tloustnout, hloupnout a lenivět) a v hlavě mi bují skvělé i horší myšlenky. Není chvíle, kdy na něco nemyslím a do některých věcí se ponořím natolik, že se myšlenka změní v dokonale živou představu. Když se pak vrátím zpět do reality, hledám, co to čtu za knížku. A ouha, to není knížka, jenom mě něco napadlo.
Dneska... vlastně včera... jsem přemýšlel nad Rosemary... tedy... mojí "skoroknihou". Vlastně to nemá s knihou nic společného, protože to nemá ještě ani jednu kapitolu a ani víc jak čtyři stránky. Ale povídka to taky není, protože to nemá konec. Vlastně vůbec nevím, co by se tam mělo dít, jen vím, že napsat to musím a musí to mít minimálně 250 stránek formátu A5 (protože nesnáším knížky, co jsou větší, nebo menší, prostě á pětka je nejlepší). Rosemary... to je... zvláštní téma, samo pro sebe a pro další článek. Rosemary je něco jako moje druhá osobnost, imaginární kamarádka, i když moc kamarádka to asi není. Prostě stvořil jsem kdysi dávno za nepříjemného depresivního školního dne, kdy se mi vnitřnosti svíraly úzkostí z odjezdu do Francie, ještě ke všemu se školou, v té době pro mě nejnesnesitelnější prostředí na světě (omluvte ty otřesné větné konstrukce, ale je půl druhý a já vážně nemam nějak sílu tvořit věty, co by dávaly smysl), menší povídku, původně zamýšlenou jako slohovou práci, která obsahovala přemíru slova "běžela" a vyprávěla sen jedné tmavovlasé dívky. Ta dívka později, snad po půl roce, možná dříve, dostala jméno Rosemary a vyklubala se z ní má oblíbená literární postava. Postava, která je dokonale zoufalá a depresivní. Protože právě popis zoufalství této osoby mi přinesl úlevu od podobných pocitů. Psal jsem a ty pocity jsem přesunul na ní. Na mou drahou Rosie. příběh knihy je vlastně o ničem, jen o pocitech. Plánuji přidat postavu a z Rosemary udělat psychicky narušenou osobnost, aby měl děj trochu říz a pak, jak jsem slíbil sobě, pár přátelům a nakonec i své psycholožce, poslat jí za světlem, postavit jí na nedepresivní nohy a udělat z ní z deprese a zoufalství vyléčenou ženu. Bohužel...ta cesta je dlouhá a trnitá, každopádně už mám vymyšlený formát myšlenek. A asi budu čerpat ze svých snů. Konec konců, je to spíš psychologicko-fantas-magorická patlanina a neumělecký počit jednoho ne moc talentovaného, ale naděje plného mladého spisovatele... tak proč by tam nemohly být nesmyslné zvraty a vlci jódlující na střechách farmy, která vypadá jako středověký zámek křížený s pevností Dobrošov?
To je tedy má Rosemary. A pro ní jsem dnes vymýšlel děj, a natolik jsem se do toho ponořil, že jsem zapomněl, že to není jen představa. myslel jsem, že čtu knihu, ale nečetl jsem ji... myslel jsem ji.

To byla jedna z těch myšlenek a jedna reakce na ně. Ale těch myšlenek je tolik, až mám pocit, že nejsou žádné. Ale ve skutečnosti mi spíš soptí ušima. Smutek, deprese, smysl života, láska, nenávist, přátelství, kamarádství, touha, závist... jen několik z témat, kterých se to všechno týká. Vlastně zároveň i výčet myšlenek.
Mám pocit, že mnohem víc lidé chybí mně, než já jim. Mám strach, že nic nestihnu. Nestihnu se naučit na maturitu. Myslím, že bych se měl kamarádit s jinými lidmi. Aspoň s některými. Potřebuju u radosti podržet a ne ujistit, že to, z čeho mám radost, je nicotný výsledek v porovnání s výsledkem mých kamarádů. nepotřebuji vědět, že někdo odmaturoval s vyznamenáním... nepotřebuju vědět, co mám jak ve svém životě dělat, ale co dělám dobře. Mě je jedno, jak to dělají ostatní, já chci vědět, jeslti já to dělám dobře. Jenže moje výsledky jsou samozřejmé. Možná chci jen velká ocenění za malé činy, ale já to tak necítím. Já prostě chci ocenění. Ocenění od člověka, kterého si cení ostatní. Od někoho, komu se v životě něco povedlo a já o tom vím... Jenže právě takoví lidé mi řeknou, že mě se to nepovedlo, což sice vím, ale není příjemné na to být upozorňován. Já jen chci, aby byl někdo pyšný, že jsem se ve francii domluvil docela obstojně. Ale co na to moji rodiče? Chci, aby někdo řekl, že pro něj hodně znamená, že mám vyznamenání, že ho to těší. Chci aby to řekl někdo v rodině. Jenže i když to řekne, tak to uznání necítím. Je to jako když vám někdo řekne, že mu umřel tamten příbuznej a vy řeknete "to je mi líto" i když vám je úplně u zadku a za takovovu tragédii to nepovažujete. Mě to třeba líto je, ale nedokážu to dát na jevo. Vůbec mám pocit, že nedokážu projevit emoce. Gesty a mimikou. Slovy ano... ale tvářit se smutně... nevím, jestli se tak někdy tvářím. A stojí vůbec někomu za to ,aby se kouknul, jak se tvářím?
Cítím se ztracený a opuštěný, na chladném místě. "Neutěšená citová poušť". Je to v poznámkách v mém telefonu jako zajímavý slovní obrat, který mě nadchl. Nevím, jestli napadl mě, nebo ho použil někdo, koho znám. Ale je dokonalý.
Necítím. Mám potřebu vedle sebe někoho mít, ale ne proto, že o to škemrám. Prostě proto, že někdo vidí, že mi není zrovna do skoku a rád mě utěší, protože jsem kruci jeho kamarád a záleží mu na mě. Nebo jeho syn. Nebo její kamarád, nebo její syn...
Jsou lidé, co mě ocení... jsou. Rozum to říká, ale srdce to necítí. A já nedokážu žít jen podle rozumu. Co srdce nepotvrdí, to nemůžu přijmout. Asi už je to degenerace z neustálého hledání životního směru, smyslu a podobných věcí. A možná je prostě jenom už potřeba začít pít třezalkový čaj nebo si zajít za milou paní psycholožkou pro doporučení k psychiatrovi a pro prášky. I když jsem přesvědčený, že tak zle na tom nejsem, myslím, že je lepší na tom být dobře, než na tom být blbě a čekat, kdy se mi přitíží natolik, že mě pro ty prášky pošle sama. Pokud tam budu ještě schopný dojít a nebudu brečet celé dny v pokoji pod stolem (oblíbené místo, ale jen pokud se mi tam povede naskládat končetiny. Do patnácti to bylo fajn, ale teď se tam už nevejdu).
Nebudu, já vím že ne.
Nechci řídit auto. Rodiče chtějí, abych ho řídil. Já řídit nechci. Není to k ničemu. Nedokážu si představit, že v rukou budu držet volant a pomocí něj a pedálů ovládat obrovskou hromadu šrotu a v rukou budu mít svůj život i život všech ostatních, co kolem mě pojedou .Nedovedu si představit, že budu sedět za volantem a někam pojedu. Ve městě se dostanu autobusem a když dojde na lámání chleba, k babičce se dostanu taky autobusem. A jinam vlakem. K čemu řídit auto? Myslím, že budu muset doma udělat scénu a rodiče mě zase umlátí argumenty... už jsem to měl mít za sebou. Nechci, prostě nechci. Auto je zbytečný luxus, řidičák je zbytečně drahý, benzín taky. Radši si zaplatím opencard a budu jezdit po městě jak se mi zlíbí. Je už jedno, jestli uvíznu v zácpě v autobusu, nebo v autě.
Chtěl bych... chtěl bych toho tolik.... hájek snů.... špatné jméno? asi... spíš "odpad mysli", to by sedělo líp.... aneb co mysl vyplivne jako vedlejší produkt své nutné práce... úvahy o ničem a nebo o něčem.... názory na nic i na něco....
zvláštní. Svět se mění každou vteřinou. A stejně je pořád stejný.
A já se taky měním, a jsem pořád stejný. Bojím se zahrát na tu jednu strunu, které říkám úzkost. Dřív jsem na ní hrál bez obav a byl jsem šťastný, protože jsem se přijal i s ní. A teď jí chci pryč a nejsem šťastný. A nebo je to jenom debilní nápad.
Nikam se mi nechce...
chtěl jsem toho tolik napsat a než jsem dojel domů, tak bylo pozdě a já změnil názory.... a najednou to napsat nemůžu, protože už to tak není. A k čemu mi je psát o tom, co bylo a už není a nejspíš už ani nikdy nebude?
Mám rád své sny. Jsou šílené. Nepochopitelné a příběhové, i když dost zvláštní. Jiní mají sny kratší a smysluplnější, reálnější. Já mam sny úplně odvázané. Oživlé mrtvoly, magie, temné lesy, kouzla, teleportace, mrtvé mrtvoly, zloduši, hledání osob i věcí... přátelé, kteří za mnou přijdou, lidé, kteří mi nabídnou pomoc, když se vyspím s jejich dcerou, jejich dcera, která mi zdánlivě pomáhá, ale ve skutečnosti mě chce zabít, vousatý dědek, který je mrtvý, podobá se Jungovi a kýve na mě svým dlouhým a zdeformovaným prstem zpoza okýnka nabouraného vlaku. Studna, ve které je poklad a do které plavu na dno. Vlci, kteří místo vytí na měsíc jódlují. Je to ale úžasné, když to říkám ostatním, tak se diví, co to mám za sny. Ale já bych nedokázal žít mít ty jejich nudné otřepané sny. Bohužel ani tohle nikdo neocení.... že mám krásné sny. Pro všechny jsou prostě "divný". A ani já ty jejich neocením, protože mi přijdou "suchý".
Miluju život a vím, že má smysl, ale bloudím tu dál a hledám, co s tím, protože tohle mi k tomu, abych si něco užil, nestačí. Potřebuji vědět, co to je za smysl. Potřebuji ocenění. Potřebuju podporu. Potřebuju cítit to, co mám.

Ach, jak krásné byly ty časy ve Verdonském kaňonu, v jezeře svatého kříže, kde byla voda tak příjemně vlažná a já v ní plaval a všechny ty problémy šly do prdele, protože jediné, na čem záleželo jsem byl já, voda a nebe. A ten nádherný pocit svobody a plynutí, který v ničem jiném nenacházím.

Přeji krásnou noc

grey.t
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tuleň Tuleň | E-mail | Web | 22. července 2011 v 19:09 | Reagovat

Přeju hodně štěstí...

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. července 2011 v 15:50 | Reagovat

Jéje, to je ale pěkně dlouhý článek plný sraček! Po první hodině ranní radši už nic psát nebudu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama