Nějak to flákám. Nějak hodně. Času tolik, že bych se z toho mohl zbláznit, a nedělám nic. Vůbec nic. A přitom bych mohl psát o spooooustě věcí. O svých úvahách, které jsem vedl na dovolené, o tom, jak se učím hrát zombie na housle. O minulosti, o budoucnosti. O Joanně Newsom, se kterou vždycky strávím kouzelné momenty. O svém objevu, týkajícím se mé úzkosti. A tom, co jsem přečetl a jaké to bylo. O tom, co mi to dalo. O svém strachu a svých nadějích, nebo prostě o čemkoliv jiném. Je toho dost. Vlastně možná proto nemůžu začít psát, je toho tolik, co chci říct, a zároveň je to tak hrozně nerozvinuté. Malé náznaky tématu, které by se daly nekonečně rozvíjet, ale leží v kopě podobného všeschopného harampádí, které ale nikdy nebude víc, než harampádí, pokud se nerozvine. A rozvinout ho musím já. Někdy to jde samo. Vlastně skoro vždycky. Na prázdném papíře vykouzlit slova, a psát k tématu, protože najednou se myšlenky začnou řetězit a samy srovnávat a já je jen dávám na papír. Občas se řetěz natrhne a to je pak v háji, protože musím složitě navazovat. Ale pak to jde třeba zase dlouho samo. Je to vlastně zvláštní, je to skvělý relax, tak proč nepíšu? Asi proto, že prostě nechci. Nechci dělat nic, protože.... proč? Já nevím. Prostě nechci. Jsem línej? možná. Nebo prostě jenom chci chvíli lenošit a užívat si toho, že jsem doma sám a že nemusím nic. Nic jsem nedělal i ty tři dny cesty domů. A stejně... to bylo jiné nic. Nic jsem nedělal, protože jsem nemohl. Ale teď můžu a užívám si ten pocit, že můžu dělat všechno, ale nebudu dělat nic, protože mám prázdniny a můžu si to dovolit. A čas letí.... a den v háji, pak druhý... za mnou se kupí hromada ničeho a já se spokojeně rozvaluju na židli u počítače, kde ubíjím každou sekundu, minutu, hodinu.... asi jsem závislák... ale na záchod si dojdu, jídlo si taky udělám... jen zkuste hádat, kde jím :P :D
Každopádně jsem dnes už i hrál na housle a to je ohromný pokrok. Svět je fajn, nemyslíte? :)
No, každopádně je to v rubrice hudba a to proto, že to mělo být video.
Ta písnička je krásná a něžná. Dolores je úžasná zpěvačka. Dokáže zpívat drsněji (drsně... to je těžké říct) i něžněji. Jako tady. Její hlas spíš hladí jako větřík, než aby opravdu mluvil, nebo zpíval. Písnička se jmenuje Motýl a když jí poslouchám, mám opravdu takový pocit. Pocit něčeho krásného, nedotknutelného, éterického. Jako jsou motýlí křídla. Tak jemná...
Doufám, že si poslech užijete, já jí mám opravdu rád. Skoro všechny písničky od Dolores jsou krásné, ale každá nějak jinak. Tahle je pro mě něčím výjimečná. Spíš jako by to byla nějaká relaxační hudba, než obyčejný pop (nebo pop-rock, vlastně ani nevím, kam je žánrově zařadit).
Užijte si dotek motýlích křídel, dobrou noc :)
grey.t