Jsou tomu už téměř tři týdny, co jsem odjel z Prahy do Francie s ohromným očekáváním báječné dovolené. Stalo se to 28.6.2011 někdy v odpoledních hodinách, kdy jsme nacpali zavazadly pronajaté "camping car" (český ekvivalent neznám, tipuju "obytný vůz" nebo kampingové auto) - bílou krabici na kolečkách. Při představě, že tam strávím tři týdny, každou noc budu spát nad řidičem - mým tatínkem - vedle svých houslí a tašky s oblečením, jsem začal trochu pochybovat, že tahle dovolená bude super...
No posuďte sami, nabídnu vám skvělý stručný přehled toho, co se stalo....
Potom, co jsme nacpali tu bílou krabici věcmi, jsme vyrazili na cestu. Už během prvních hodin jsem začal strádat. Pří pomyšlení, že tři týdny budu zavřený v tak neskutečně malém prostoru se svými rodiči... jen s nimi a s nikým jiným... v jiné zemi, bez jakéhokoliv dostačujícího kontaktu s jinou, česky-hovořící osobou.... hrůza, prostě hrůza.... Samozřejmě jsem trpěl úzkostnými záchvaty a hlavou se mi honily myšlenky "co bude? co kruci bude?!". No, shrnutě, moc toho nebylo.
Má psycholožka mi doporučila nepřemýšlet, protože tím prý trávím až moc času... a proto mám deprese... zkuste si sedět tři dny v autě a nepřemýšlet! Otevřel jsem knížku o hlubinněpsychologické analýze snů. Čtení jsem nepřikládal pozornost, hlavou mi protékala kvanta myšlenek a já neměl čas na nějakou nudnou knížku o snech (ano, vážně je nudná, aspoň mě tak připadala). Poslouchal jsem hudbu. Moc jsem si jí nevzal a přes řvoucí auto nebylo slyšet skoro nic. Discman selhal, samozřejmě. Komu kdy stačilo poslouchat hudbu na volume 9? Zvlášť, když na devítku stejně nic neslyšíte? No nakonec vyhrála má milovaná Bluetooth sluchátka. Hlasitá hudba zavalila mé uši.... pak si rodiče pustili na plný pecky Orlík a bylo po poslechu (po tom mém). Vytáhl jsem papíry, které jsem si vzal, kdybych náhodou chytil nějakou tvořivou náladu. Začal jsem psát zápisky z cest (vydrželo mi to asi do sedmého dne). Zápisky z prvních tří dnů vypadají asi takhle: Je tu hrozná nuda. Právě jedeme kolem pole. A teď jedeme kolem jiného pole. Ale pozor! Jedeme kolem lesu! Je tu les! A vida, zase pole! Právě jsme přejeli hranice a projíždíme nějakou francouzskou prdelí. Auto houpe. Je tu pole....
Během těchto záživných dnů jsem si také vytvořil citovou vazbu na mouchu, která s námi jela už z Prahy. Někdy večer během druhého dne jsem se dozvěděl, že jí rodiče už asi třikrát praštili, ale ona přežila. Během třetího dne ji mám zabila. Tím skončil veškerý můj sociální život. Žhavil jsem mobil a psal sms o sto šest.
Čtvrtý den se konečně něco začlo dít. Navštívili jsme nějaké město, kde jsem rodiče vytáhl na kopeček ke kapli (nebo kostelu, kdo ví, co to bylo). Cestou jsem se pohádal s tátou, pak i s mámou. Oznámil jsem jim, že tohle je naše poslední společná dovolená. Potom jsme ještě dojeli do městačka Houlgate a ubytovali se v kempu s výhledem na Atlantik. Pozorovali jsme západ slunce. Nádhera.
Další den jsme jeli do Arromanches (nebo tak nějak) a navštívili jsme cestou pláž Juno. V Arromanches jsme byli v muzeu vylodění (ze dne D.). S mým "ohromným" zájmem o moderní dějiny a světové války to byla fakt zábava.
Začal jsem si plánovat, co navštívíme v Bretani.
Další den - pláž Omaha Beach. Nic moc... :P A už jsme se směrovali k Mont Saint-Michel - nějaké hoře s katedrálou.... najděte si to na netu, pokud vás to zajímá :D Já jsem dokončil plánování Bretaně.
Další den jsme vstávali velmi časně, abychom navštívili Saint Michel ještě před hlavním návalem turistů. Bylo to zajímavé a stejně jako každý předchozí i následující den jsem se těšil domů.
Pak jsme konečně vyrazili do Bretaně na první megalitickou památku - Kámen víl. Ten jsme plánovali navštívit až následující den ale díky příznivým podmínkám (že jsme to našli dřív, než kemp) jsme Roche aux Fées viděli dřív. Pak jsme jeli a přespávali na parkovišti u jezera. Další den jsme navštívili kamenné řady v Carnacu. To už jsem měl špatnou náladu a byl na všechny protivný. Domluvil jsem si prohlídku ve francouzštině, protože to byl jediný způsob jak se dostat za oplocení kolem menhirů. Rozuměl jsem tak desetině, a jsem docela pyšnej :P Pak si táta šel lehnout a já jsem protáhl mámu po všemožných okolních Menhirech, Dolmenech a Tumulech (to jsou Mohyly a Cairny). Máma, kterou megality nezajímají, nadšená nebyla. Krásný zážitek ale byl, když jsem procházel dubovou alejí. Na každé straně byly ohromné duby a já se cítil trochu jako v pohádce. I Dolmen, který jsem navštívil byl super. Prostě konečně se něco dělo a ještě ke všemu mezi velkýma šutrama :)
Večer jsme přejeli do kempu a druhý den jsme jeli na poloostrov Locmariaquer (nebo tak nějak), kde jsme pak dva dny lítali po megalitech. Druhý den jsme jeli z Locmariaqueru na Ostrov Mnichu, navštívit kromlech Kergonan. Pak jsme se vrátili a další den jsme odjeli na cestu do Provence. To znamená - další dva dny v autě na prdeli.
Někdy během těchto dní jsem také přečetl knížku o Imaginaci (oproti snům opravdu zábava, nemohl jsem se od toho odtrhnout, přečetl sem jí za dva dny). Pak jsem začal číst knížku o "Zelené psychologii" ale nějak mě vůbec nenadchla a tak jsem se vrátil k Emmě Restall Orr.
V Provence se rodiče začli hádat. Navštívili jsme tam skalní město (nebo jak se tomu řiká) Starý Montpellier. A pak jsme jeli dál, k Verdonskému kaňonu. Tam to bylo fajn, voda byla příjemně teplá, cítil jsem se tam skvěle. Jeden den jsme byli na šlapadle a ten další den jsme odjeli. Pak jsme navštívili nějaké městečko... Castellan nebo tak nějak. Tam už jsem se nemohl dočkat domova. Další den Sisteron a cesta domů. Další den cesta domů a ubytování v německu. Poslední den byl včera - cesta domů, vykládání bílé krabice, zapnutí počítače a boj s depkou z toho, že Cranberries nevydali nové album, že nemůžu pořád sehnat Like the silken shrouds of loneliness od Larrnakhu, že se po mě nikdo zoufale nesháněl. Chvíli jsme si po skypu příjemně pokecali s kamarádem.
No posuďte sami, jeli byste na takovou dovolenou, kdybyste to věděli předem? Já ne... doufám, že Cornwall bude lepší. Přinejhorším to furt není na tři týdny.
Ale některé okamžiky byly opravdu krásné. Nejkrásnější z nich byl, když jsem poslouchal Joannu Newsom a pozoroval oblaka na modrém večerním nebi. Její album Ys je vážně kouzelné. Cítil jsem se nekonečně klidný a uvolněný. Všechno prostě plynulo a nebylo třeba nijak zasahovat, všechno bylo správně. Oblaka se z velkých chuchvalců trhala na menší a menší, až z nich zbyl jen průsvitný opar. Pak zmizela. A byli tam netopýři. Mí milovaní netopýři. Byla to nádhera. Opravdu nádhera.
Další z krásných okamžiků byl poslech Smetanova Vyšehradu. Při mém stesku po domově a po Praze jsem si vybavil mé oblíbené pražské místo - Vyšehrad. Svědka mých depresí, chmurných i snivých myšlenek, nadějí a zoufalství. A ta hudba... rozbrečel jsem se, příjemně a ze stesku. Musím tam někdy zajít.
Ach Praho Praho, má milovaná Praho... ty jsi můj domov!
Jsem rád, že jsem se vrátil, a přes veškeré negativní postoje musím přiznat, že to nebylo tak hrozné, jak říkám. Byla to celkem fajn dovolená... :)
Přeji krásnou neděli
grey.t