15. června 2011 v 23:38 | Grey.t Dreamer
|
Tak... přišlo to. Po dvou letech, co se zdálo, že tohle je definitivně pryč. Jméno fantazijní rakovina jsem zvolil proto, že se jedná o bujnou fantazii, až zhoubně bující. Začne to nevinnou souvislostí, kterou pak začnu rozvíjet, domýšlet, dávat do souvislosti s dalšími věcmi (i když to kolikrát ani nesouvisí) a nakonec končím u představy, která by hrdě mohla nést označení konspirační teorie, přestože se týká jen mého osobního života...
"Držte se při zemi a nesněte tolik"... jedna z rad, které ke mě přišly od více lidí.... Protože takhle to holt končí...
Někdy to není špatně, ale co pak, když důvěra selže?...
Kdo bude stát po mém boku, když mi fantazie rozvrátí všechna přátelství....?
Jen ta fantazie... a možná rodina a pes. Pes stojí věrně při mě vždy... pokud teda nejsme venku a neprší, to věrně pádí domů.
Je to zvláštní pocit, víte? Ani neplánujete dělat věci složitě... ale pak se stane, že vám někdo něco řekne, a vám to vrtá v hlavě. A pak na scénu přijde slečna Fantazie, která vezme ten hrubý fakt, těch pár slov, a obalí je vším možným tak, že už ani není poznat, co bylo na začátku...
A vznikne kyselina.
Věříte svým přátelům? Já také. Dokud slečna Fantazie nezamíchá karty. Pak vlastně už nevím, komu mám věřit... stačí, když se mnou někdo nemluví a už vidím, že může za to a to a taky tamto... A když někdo změní názor, najednou mám pocit, že to je podezřelé a určitě to i souvisí, že se mnou někdo jiný nemluví.
Je to fakt hrůza, ne?
Ne, není. Hrůza je, když si připustíte, že by to tak bylo... že třeba opravdu není váš přítel opravdový přítel, ale jen podlejzal, co kuje pikle a spřádá své lstivé sítě...
A pak najednou se zatne pochybnost jako sekera, poháněná tím nesmyslným smotancem vaší fantazie.... a jizva zůstane, i když sekeru vytáhnete, protože víte, že je to naprostá hovadina.
Já věřím. Věřím svým přátelům a omlouvám se jim za tu příšernou podezíravost... Nechci jí mít, ale je to vedlejší učinek schopnosti tvořit si v hlavě světy a příběhy tak neskutečné....
Mám strach, že se to splní... Mám strach, že zjistím, že mě možná opravdu potkala zrada... I když se to třeba netýká nejbližších přátel.... stejně.... od lidí, kterým věřím... Ne! Já jim věřit musím. Nebe mi ještě nepadá na hlavu a dokud žiju, věřím, že je naděje! A že můžu důvěřovat.
Váš zmatený
grey.t
Lidem se nedá věřit, to je takový fakt. Co bys ale dělal, kdybys lidi pořád jen podezíral a nedal bys jim šanci získat si tvoji důvěru? To bys je od sebe asi opravdu odehnal. Přátelství si žádá důvěru. Jinak by to nebylo přátelství :)Ale jak se říká "Důvěřuj, ale prověřuj."