Věci budoucí

23. května 2011 v 18:14 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak jsem dneska přemýšlel, o čem napsat a napadlo mě napsat malý zasněný článek o tom, kde budu dejme tomu za dvacet let. Pak jsem kouknul na téma týdne a je to historicky poprvé, co mi sedí, a ještě až takhle!
No.... asi všichni víme, že budoucnost je zastřená mlhou, stát se může cokoliv a naše plány stát se moudrým sečtělým kmetem, nebo moudrou babkou bylinkářkou, mohou být zmařený nemoudře rychle jedoucím vozem nedbajícím přecházejících chodců na přechodu pro chodce...
Inu... já mám dva plány do budoucnosti. Jeden je trochu depresivní (jak už tomu u mě bývá, druhý je nereálný (to tak bývá, když u mě něco není depresivního).



Všude je tma a v dáli krákorají havrani. Stromy bez listí se truchlivě krčí nad hroby. Fouká vítr a sníh víří všude po hřbitově, větve stromů temně praskají. Člověk by se až bál, že snad upadnou, ale tady by to nikomu nevadilo.
Když totiž strom spadne na mrtvolu, mrtvější už nebude.
Ani mě to nevadí. Ležím tu ve svém hrobě, jehož náhrobkem je nádherná socha truchlící ženy schoulené v klubíčko. O hrob se nikdo nestará, chřadne. Kdyby se na náhrobky snad psala příčina úmrtí, bylo by tam: otrava cyankáli... nebo možná sebevražda - skok z výšky.
Neustále narůstající deprese a úzkosti nevyhnutelně vedly k tomuto cíli. Nic se již nedalo dělat, a vše se definitivně zpečetilo, když jsem si objednal kyanid draselný z internetu. Jak to bylo snadné! A podle někoho snad i hloupé. Definitivně rozhodnutý jsem byl ve chvíli, kdy mě všichni přátelé opustili. Dělo se to postupně. Nejdřív odpovídali méně. Pak přestali odepisovat, a pokud, tak jen heslovitě. Nakonec mě ignorovali a pak jsem prostě zmizel z jejich života. Jako bych ani nebyl. A když nejsem pro svět, pak vlastně nejsem vůbec, a to už nemá cenu dál žít. Ostatně, ani to přátelství nemělo cenu, nic nemělo cenu. Mozek mi otrávila deprese a kdykoliv jsem se zmohl na nějaké přemýšlení, vždy vedlo jen k jednomu závěru: nemá to cenu. A pak přišla spásná myšlenka, jediné světlo v černém tunelu, který neměl konec ani začátek. Únikový východ, který jediný mi dovolil alespoň na chvíli opět spatřit svět. Bílý, nevinně vypadající prášek ležel zabalený na stole. Rozmíchám si ho v čaji, nebo ho budu vdechovat? Je jedovatý i při styku s kůží.... HCN by bylo lepší, to bezpochyby, ale i KCN je fajn. Vzal jsem sklenici, nasypal do ní velké množství prášku a dolil vodou. Pak jsem chvíli míchal. A pak pil, do dna. Po chvíli mé tělo začínala sžírat nezměrná bolest, která však byla ze začátku ničím proti mému běžnému trápení. Ale pak se začala zařezávat do nejhlubších vrstev mého života, do samotné podstaty mého bytí, začala trhat život. Dusil jsem se na mitochondriální úrovni. A moje duše řvala, žalostně a kvílivě. Kvílostně.... Od té doby tady ležím. Rodina mě pohřbila a odvrátila se ode mne. Jen ten sníh padá na můj hrob stejně jako na hroby všech ostatních. A já sedím před hrobem, schoulený do klubíčka stejně jako ta žena a pláču, pokud duch plakat dokáže. Protože i tak nechutný život za něco stál....

Mě samotnému se tahle možnost nelíbí. Fuj fuj fuj. Ale je docela dost možné, že s mojí magoří myslí k něčemu takovému jednou dojde. Jen doufám, že mě neopustí přátelé, aby měl aspoň kdo trpět :P :D (ne, nemyslím to vážně).

Ta druhá, krásnější a snivější možnost je tato:

Je večer, slunce zapadá a les šumí svou večerní písní. Houpu se s šálkem čaje na houpacím křesle a sleduji život. Poslouchám šum a cítím vůni lesa a jemný dotek větru. Není nic krásnějšího než večery. Vlastně není nic krásnějšího než život.
Vstanu a jdu do obýváku. Na stole leží položená kniha. Velice tlustá kniha v černých deskách, na které je nádherným, starobyle vypadajícím písmem, stříbrným, napsáno Rosemary.
Dole je pak malým, též stříbrným písmem napsáno mé jméno.
Kousek dál stojí psací stůl a na něm psací stroj. Ze začátku byl nezvyk psát na stroji, ale nakonec jsem si zvykl, je to úžasné a mám pocit, že mi to dodává inspiraci.
O stůl jsou opřené housle. Po té době, co hraju už umím zahrát nádherné teskné vážnohudební skladby, sonáty a concerta, i veselé skákavé folkové "fiddle" skladby.
V krbu hoří oheň a já mám pocit, že život má smysl. Před krbem leží můj věrný přítel, vlk. Vlastně to není vlk, je křížený se psem. Vlkopes... ale je nádherný, má šedou kožešinu. Upřeně mě sleduje černýma očkama a pak opět složí hlavu a dřímá.
Zasedám ke psacímu stroji a pomalu začínám vyťukávat příběh, který se mi tvoří v hlavě. Rosemary byla bestseller, další knihy sice nebyly tak dobré, ale získal jsem si už svoje čtenáře. A bylo jich dost.
Opustily mě černé myšlenky, ty nejhorší zůstaly zamčené v Rosemary.
Konečně jsem měl dlouhé vlasy a stal jsem se opravdovým pohanem. Nebyl jsem už ulítlý pokusník a hledač. Byl jsem člověk zkušený, prostoupený posvátnem Matky Přírody. Naučil jsem se hrát na flétnu a občas jsem na ní hrál uprostřed lesa.
Za barákem jsem měl nádhernou zahradu se spoustou levandule a bylinek a nebál jsem se říct, že žiju plný život.

Tak.... a asi každému dojde, že ani jeden z těchto dvou nápadů nedojde svého naplnění. Jedno je sen a jedno je výplod mé depky. Ale snad, snad budu šťastný a aspoň tu Rosemary dopíšu... když už mám čtyři stránky! :D

A nakonec jedno moudro: Nemá smysl zabývat se minulostí, ani řešit budoucnost. Aspoň ne příliš. Z chyb jsme se poučili a možná i víme, kam chceme směřovat. Ale nejdůležitější je přítomnost. Tady a teď, protože právě teď žijete nejvíc.

grey.t
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 who7 who7 | Web | 23. května 2011 v 18:25 | Reagovat

Báááječně napsané a to moudro na konci - klobouk dolů, jen nevím proč se jim skoro nikdo neřídí. Každý se trápí minulostí a jakoby se bál budoucnosti. Nebo je to jen můj dojem? - :((

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. května 2011 v 23:56 | Reagovat

[1]:
Děkuju :))
já sám nevím (a to vím skoro všechno :P), proč se jím nikdo neřídí, ani nevím, jestli se jím řídím já sám... každopádně je to škoda...
To moudro už jsem někde slyšel, uvedl bych kde, ale nepamatuju si ani přesnou formulaci, ani zdroj... ale tipuju babe prasátko ve městě, nebo Lví král :D

3 Adelaide Adelaide | Web | 28. května 2011 v 22:02 | Reagovat

Když jsem četla, že není nic krásnějšího než život, strašně mě to dojalo a nad celým Tvým článkem (nebo aspoň jeho druhou polovinou) jsem se musela usmívat :)) Děkuju za zlepšení večerní nálady ((:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama