Poslední dny jsou protkány ne moc příjemnými pocity depresí, a jak je už tak nějak mou přirozeností, úplně příšerně se v tom vyžívám. Pitvám depresi nitku po nitce a užírám se tim, že jí mam a jak hrozně nepříjemný to je pocit (ve skutečnosti to není deprese, deprese je takový ten vyprázdněný pocit "nic nemá smysl", tohle je spíš úzkost - stahují se mi vnitřnosti a prochází mnou chladná a nepříjemná bolest, která vlastně ani neni bolest).
No a tak se užírám a užírám.... a zjišťuju, jak se posralo všechno, co se posrat mohlo. Vlastně ne, posrat by se mohla spousta dalších věcí. Je super, že se neposralo všechno :)
No... prostě v jednu chvíli se pak všechno zvrátilo. Moje úzkostí (ano, použil jsem správný výraz pro svůj pocit!) naplněná procházka (výrazná mou "ladnou" chůzí - shrbená záda, sklopená hlava, ruce překřížené před tělem, pevně se tisknoucí na hruď jako bariéra) se po chvíli změnila v neladný úprk před fiktivním nepřítelem.
Ale najednou mě to tak nějak přešlo a já zjistil, že když s tím nic nenadělám, tak s tím nic nenadělám a vlastně se na to můžu vysrat, protože s tím nic nenadělám... a proč bych se teda měl srát s něčím, s čím nic nenadělám? Stejně to k ničemu nepovede. Tak jsem se rozhodl, že prostě mám nějakou úzkost, depku.... a život jde dál a vlastně je to úplně nepodstatné. Teda ono to tak úplně nepodstatné není, ale co s tim mám dělat, když vůbec nevím, jak se s tím vypořádat, odkud to pochází a tak dál?
A tohle je přece jednou hájek snů, a ne křovina depek...
No, a v takovém hájku snů mají růst nové sny, jako stromy. A člověku tu má být asi především příjemně... i když život je hodně i o těch zkurvenejch pocitech.... ale ty si dovolím zanedbat, protože v daném okamžiku jsou irelevantní.
No prostě.... sním. Sním o lepších zítřcích, o lepším zítřku. Sním o tom, že se opět budu smát, jako jsem se smál před rokem touhle dobou, že budu opět sluncem prozářený a že mě nebude dopalovat demence ostatních, ani jejich chování.
Prostě: život bude fajn!
A skoro jako by byl... přece jenom... co bylo před rokem jinak? Skoro nic. Jasně, byla mezi námi ještě Prateta Magda, ale s tím nic nenadělám, už jsem jí oplakal. A prastrýc Chlup... toho jsem viděl jednou v životě (prý víckrát, ale pamatuju si jen jednou).
Možná jsem míň poslouchal Sireniu, a víc jinou hudbu. A možná jsem si víc užíval bez ohledu na význam věcí okolo. Prostě jsem žil a bylo mi jedno, jak jsem žil, protože jsem žil prostě tak, abych žil co nejvíc. A tak to i bude. Blíží se léto a přece nebudu mít v létě deprese! Léto má být slunečné a s úsměvem na rtech! A já se budu usmívat. Ze začátku to asi bude spíš křeč, ale za pár dní zjistím, že ten úsměv je přece pořád stejně fajn :) A že Matka Příroda je pořád kolem a pořád mě objímá, hladí mojí kůži, dotýká se mě. O tom bych asi mohl napsat, co? Jak se mě dotýká matka Přídoda...
Tyjo! Najednou mam pocit, že to tak je :) Zítřky začínají dnes :)
Wow! Miluju svět (a nevím proč, ale proč bych ho nemiloval!)
Asi je čas si začít opět trochu číst, dneska jsem si koupil další knížku... Těším se, až dočtu Sny jako zrcadlo duše (nebo nějak tak, vlastně vůbec nevím, jak se to jmenuje :D, je to hlubinně psychologická analýza snů), Zelenou psychologii (ne, pokud vím, není to o sjíždění se) a pak se vrhnu na Alenku v kraji divů a za zrcadlem :)
A zítra uvidím hlavu... keltskou hlavu (takovou tu kamennou, co je ve všech učebnicích v kapitole o keltech)
Aspoň doufám, že jí uvidim, ale proč bych jí neuviděl, že :)
A vlastně už se mám skvěle teď, jenom jsem trochu unavenej, což je divný, protože jsem nic neudělal. Asi je prostě čas jít spát a ráno se probudit pěkně z vesela a pak si užít celý den.
Prostě všechno bude fajn, světlo bude v duši a život bude zábava! :)
se zasněnou duší plnou naděje na lepší zítřky, které začínají už teď
grey.t