close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pozůstalost šílenství

17. května 2011 v 20:31 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Stalo se vám někdy, že jste zešíleli? Je to fakt zvláštní pocit. No, ani ne tak zvláštní, jako příšerný. Člověk si myslí, že je magor a že se mu nějaký magoření už vyhne. Přece jenom, když někomu hrabe, už mu hrabat nemůže začít. Včera jsem se přesvědčil, že mi do včerejšího večera nehrabalo. Teď už můžu prohlásit, že jsem zešílel. Nemám na to sice papíry (takže jsem oficiálně úplně normální jedinec), ale přece poznám, že je ze mě úplnej magor!


Byl normální den. Úplně normální! A pak jsem se pohádal s mámou (což není nic neobvyklého).
Nakonec jsem vyslechl hovor o své neschopnosti. Neposlouchal jsem za dveřmi, poslouchal jsem za zdí, a ne úmyslně, snažil jsem se poslouchat Sireniu, ale věta o tom, že nejsem schopnej žádný disciplíny a že na ty housle nehraju vůbec (já vlastně nevim, co mam hrát. Přehraju všechno, co se učim, odložím housle, konec.), nebo jenom málo, a že bude lepší, když mi je odhlásí. Načež se ve mě vzedmula vlna odporu vůči rodičce, vzal jsem sluchátka, mobil, obul se do sandálí (bez ponožek) a šel jsem... někam.
A šel jsem a šel a poslouchal Sireniu. A šel jsem rychle, abych zahnal depku.
Technická vsuvka nutná pro pochopení dalšího dění: Miluju houpání se na houpačce. Hlavně večer, vždycky mě to uklidní, zažene depku.

A tak jsem došel k houpačce a začal se houpat...
Nahoru, dolu, nahoru, dolu....
No a tam jsem začal explikovat své pocity, sám sobě. To není nic neobvyklého, kdyby se to nějak nezvrátilo.
Já se prostě zbláznil. Neumím to popsat, ale je to tak. Najednou jsem cítil příšerný tlak na hrudi (někde u srdce, ale uprostřed... ezoterik by řekl, že mě tlačila srdeční čakra), mým tělem se hemžily ty nepříjemné chladivé svíravé pocity úzkosti. Nevím proč, mám pocit, že byly bílé, trochu do žluta. A nepříjemné, a byly všude.
A já byl mimo. Najednou se mi začalo motat v hlavě (ne hlava, ale v hlavě). Jako bych tam měl vír, nebo tornádo... No a pak najednou jsem byl mimo. Úplně. Ve víru divných pocitů, pod jejich tlakem, v jejich sevření. Zhroutil se mi svět.... nebo jsem se možná zhroutil já.
Pořád jsem se houpal.
Abych se udržel v realitě a při smyslech, říkal jsem si "Nahoru, dolu, nahoru, dolu..." podle toho, jak se zrovna houpala houpačka... Po chvíli, když ty divné pocity přešly jsem si začal vyjmenovávat, co kolem mě je.
"Pode mnou je písek. Držím se za řetězy. Sedím na sedátku. Vedle je klouzačka. Támhle je strom. Strom má listy. V listech jsou ty divný věci... chromosomy... ne, ty ne, chlorofyl... nahoru, dolu, nahoru, dolu... tohle je realita..."
Nikdy jsem nezažil takový nával úzkostných pocitů.... a nikdy ho zažít nechci, ale ...
Ne, nejde to popsat. Všechno co jsem napsal je jenom pokus o přiblížení, ale nemám slova, kterými bych to dokázal opravdu popsat. Takové, jaké to je. Nemám.
Je to hrozný. Měl jsem pocit, že jsem v životě nezažil nic horšího. Byl jsem prostě úplně mimo. Ale ne tak, jako když prostě vypnete. Já jsem byl mimo aktivně. Neměl jsem sice halušky, nikdo po mě nešel, ani se proti mě nespikli. Ale byl jsem mimo. A měl jsem pocit, že každou chvíli musím omdlít.
Po chvíli to opadlo... kdyby to trvalo déle, asi bych to mohl lépe popsat...
Asi dvacet minut potom jsem nebyl pořád schopný žádné akce. Tupě jsem zíral do blba a... nic.
(to už jsem se nehoupal, přestal jsem a šel jsem domů).
Ale takový nával depresí a úzkostí, jako mě čekal dneska, to jsem taky nezažil. Když mám depku, tak večer... přes den jsem je nikdy neměl. Můj den vypadal asi takhle:
První hodina - dlouhé čučení do blba.
Druhá hodina - pokus dávat pozor.
Třetí hodina - dával jsem pozor, ale téma mi nepřišlo vůbec závažné. Evoluce je sice super, ale když jste před dvanácti hodinami měli takový problém, tak je vám nějaká evoluce úplně uprdele. A stejně tak jakýsi francouz a jeho "fascinující" článek o hmotě, který měl údajně otřást vším v mém životě. Neotřásl... Nebylo v něm nic, co bych nevěděl. (Ne, nejsem geniální filosof a moudrý muž, ale zrovna tohle je snad jasný. Jenom debilní magor může říct, že hmota je špatná... Kdybych necítil Matku Přírodu v Zemi (která je hmotná jak vypasený prase) tak bych snad možná mohl tvrdit, že hmota je zlo... ale já jí cítím (resp. cítil jsem, když vám magoří, nemáte nějak chuť, čas ani energii na víru), v zemi, v kamenech, ve stromech... ve vzduchu. A páni francouz a biolog mě nějak nenadchli. Vlastně je to poprvé, co mě opravdu vůbec nezajímalo, co říká, ani co čte.) No a taky byl dějepis, to jsem byl zkoušený a strojově jsem odříkal sjednocování německa.... za jedna (jeden z úspěchů). A pak byl ten článek o hmotě a ještě schizofrenie.
Zajímalo by mě, co se stalo mě. Ale to nezjistím, když to nedokážu popsat. A psycholožce to určitě říkat nebudu.
Nebo možná jo...
Bylo to divný.
Každopádně mě dneska jako vlastní stín pronásleduje úplně nechutně patrná deprese (nebo úzkost, asi spíš úzkost, ale mám potřebu tomu říkat deprese, protože úzkosti nikdo nevěnuje tolik pozornosti, jako depresi.).
Prostě a jednoduše, pár slovy: Zcvoknul jsem se, zdepčil jsem se, dnešek stál za hovno.
(Ale abych pravdu řekl, přece jenom to bylo aspoň zajímavý)
No... tak krásný den
grey.t

PS: Proč to píšu na blog, kde si to můžou všichni přečíst? Proč nectím své soukromí a neuveřejňuji jen neosobní věci? Já nevím. Zrovna tohle se bojím říct přímo těm, které znám, a oni si to tady přečtou. Aspoň někteří...
Jo, a co je ta pozůstalost šílenství? To je to, že jsem pořád tak nějak mimo a v depce....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zbláznil jsem se?

Jo 60% (3)
Nevim 40% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama