Klesla hvězda z nebes výše
mrtvá hvězda, síný svit
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt
její pláč zní z hrobu všeho
strašný jekot, hrůzný kvíl
kdy dopadne konce svého?
Nikde, nikde, žádný cíl.
Mácha byl génius. Mimochodem, odpusťe případné chyby, psal jsem to podle paměti.... Mácha je snad jediný romantický spisovatel české literatury (tedy spisovatel, který se hlásil k romantismu, nemá to myslím nic společného s romantikou ve stylu Rosemunde Pilcher)... A nejlepší. Jeho Máj je prostě úžasný... A při recitaci veršů z něj mi běhá mráz po zádech...
Ale není to jen o Máchovi...
Moje slavná básnická dvojice je Mácha a Hlaváček. Karla Hynka Máchu zná asi každý, a stejně tak by měla většina lidí znát Karla Hlaváčka. Jejich básně jsou kouzelné.
Máchův Máj je velice slavný.... každý někdy v životě slyšel "Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas".
Ale Máj není o věčné a šťastné lásce dvou milenců. Je to dílo typicky romantické. Plné tajemna, smutku, ztrát a lásky. Lásky, která je mařena a ničena. Vilém a Jarmila by bezpochyby mohli žít šťastně až do smrti, ale Mácha s nimi měl trochu jiné záměry. A tak nakonec Jarmila skončí znásilněná, a Vílém popraven. A za obojí může Vilémův otec, který neudržel hormony na uzdě, a Vilém se pomstil, aniž by věděl, že zabíjí svého otce. A stejně.... i situace tak tragické, jako je Vilémova poprava, mají nekonečné kouzlo a krásu.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím - povzdechl - pak
spustiv jej zas - k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava - skok i - ještě jeden skok -
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím - povzdechl - pak
spustiv jej zas - k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava - skok i - ještě jeden skok -
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Já si nemůžu pomoct, je to nádhera.
Ne kvůli své depresivnosti, ale díky chmurám umělecky oděným do krásy.... nebo spíš kráse oděné do chmur. Zmařená láska, tragické osudy.... to jsou, spolu s temným prostředím a ponurou atmosférou, znaky romantismu. Mhla, tma, stříbrný měsíc, trosky staré stavby, snad kostela, hradu.... nebo přírodní místa....a poustevnín, nebo chudý mnich, beznadějně zamilovaný a trpící svou láskou...
Máchovo dílo je prostě romantismus jak prase. Loupežník Vilém, jehož jediným domovem a otcem mu je Les a jehož matkou je Matka Země, loupežnická tlupa jeho jedinou rodinou a Jarmila jeho jedinou láskou.... A jeho pravý otec jeho smrtí.
Rosamunde Pilcher se může dál piplat se svou romantikou, ale Máchovo kouzlo pro ní zůstává nedosažitelné....
Zázračné Máchovy oxymorony (spojení nespojitelného), dodávají pak konci Máje tak jedinečné kouzlo, že pokusit se napsat něco ve stylu Máje je snad skoro drzé a marné. A já obdivuji Máchovu nápaditost, tvořivost a duši.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Toť Máj...
Další významný Karel české literatury má příjmení Hlaváček. I jeho kouzlo je úžasné. Hlaváček se pro změnu řadí k dekadenci a symbolismu. Ale jeho smysl pro hudebno ho povznáší nad ostatní. Jeho depresivní básně jsou jako hra na nástroj, a o jeho lásce k hudbě svědčí dostatečně jeho báseň o hluboce naladěné viole. Jedna z mých nejoblíbenějších, snad proto, že hraju na housle...
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají…
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí
jak chvění silných drátů, utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat…
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu,
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervósně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají…
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí
jak chvění silných drátů, utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat…
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu,
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervósně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
Violu jsem se naučil nazpaměť, jinak to ani nešlo. Je to jedan z nejnádhernějších věcí, co jsem kdy četl. Jistě, je mnoho básní plných lásky a krásy, světla a radosti, ale Hlaváček mi promlouvá do duše a vytahuje z její hloubky zapomenuté emoce. A o to je pak krásnější svit slunce a lehký vánek na kůži..... Jemné pohlazení impresionistických momentů života.
Jedinou další básní, kterou od Hlaváčka umím, je Rozkvetlý smutek. Původně báseň vybraná k pouhé recitaci před třídou.... později pak srdeční záležitost, která mě vedla až k tomu, že jsem navštívil knihkupectví a koupil si Hlaváčkovu sbírku. Ticho touhou znavené. (Není to přímo Hlaváčkova sbírka, jde spíš o něco jako The Best Of)
Nejsem moc ujetý na básně, ale tahle dvojka, Karlové Hynek Mácha a Hlaváček, mě prostě učarovali a musel jsem se o ně podělit. Podělit se o díla, která považuji za vrchol české literatury... (ne že by těch vrcholů nebylo více, česká literatura má celé pohoří, plné vrcholů).
grey.t
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. ♥