Všecko

19. září 2017 v 22:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kráčím Č. ulicí a v uších mi hraje Susanne Sundfør. Přemýšlím, kdy jsem ji začal poslouchat a místo odpovědi nacházím něco jiného. Najednou totiž s jistotou vím, že už nejsem tím, čím jsem byl tehdy, aniž bych ale věděl, čím jsem tehdy býval nebo čím jsem teď. Je to trochu jako potenciál. Jeho absolutní hodnota se totiž nedá měřit, je neznámá, můžeme ale měřit rozdíly potenciálů. A tak i já vidím ten rozdíl, i když nepřevoditelný na jednoduchou číselnou hodnotu. Nedokážu mu vlastně přiřadit vůbec žádnou hodnotu, nedovedu ani říct, jestli je to změna k lepšímu nebo k horšímu.
Ve světě, ve kterém se pohybuji, totiž změna k lepšímu nebo k horšímu nic moc neznamená. Ne že bych snad neměl nějaké morální měřítko (i když víceméně čistě subjektivní, možná kulturní), ale tuším, že v tomhle rozměru se uplatnit vlastně nedá. Vzpomínám na svůj páteční hovor s K. o životě. Vyjasnilo se mi během něj, že se nedá říct, že život je krásný nebo že je hrozný. Jeho krása nebo hrůza je totiž dílem dvou věcí. Jednak našeho přístupu, toho, jak se na svět díváme a jak ho zpracováváme, jednak dílem náhody, prostě toho, co nám život přinese. Ani na tu změnu, kterou jsem před chvílí prožil, nejde aplikovat měřítko "krásný, hrozný", nebo pozměněně "dobrý a zlý" (což je vlastně v jistém smyslu totéž). Z části možná proto, že ta změna je dílem života, z části ale proto, že je prostě nezachytitelná a nepopsatelná a dá se prostě jenom prožít.
Nakonec ale ta změna skoro nic neznamená. Má trochu melancholický nádech, je to takové povzdechnutí o plynutí času, ale s tím, že teď jsem, a že jsem čím jsem, to nic moc nenadělá. Je ale fascinující, jak se člověk dokáže na zlomky vteřiny přenést do minulosti tak působivě, že je to jako by tam téměř fyzicky byl. Cítí se najednou stejně, dýchá stejně - a pak je to pryč.
A pak jsou chvíle jak teď. Kdy je pryč úplně všechno, kdy mám v hlavě prázdno. To je možná jeden z největších posunů od tehdy. Že nic moc necítím. Nehraju roli v žádném šíleném dramatu. Nemůžu tvrdit, že bych přes den neměl žádné emoce. Mívám radost, mívám smutek, mívám od všeho trochu, ale stejně je to jak bych neměl nic.
Taky nemám partnera.
A možná, že ten pocit bytostného rozdílu (který zas tak bytostný není, protože jsem to pořád já), je dán spíš tím, že se bojím toho, jak moc stejný jsem. (Jak moc zoufalý? A z čeho? Kdo ví?)
Zapomněl jsem Adama a Evu a učit se to podruhé je mnohem těžší než učit se to poprvé. (Nic a Všecko jsou tak blízké pojmy, že v sebe pozvolna přechází. Možná proto, že jsou tak abstraktní. Ani nic, ani všecko si nemůžeme představit. A ani jedno nemůžeme mít. Ale stejně mě to pokaždé když Adama a Evu čtu fascinuje.
Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostá, slastná zašeptala
Všecko)
Přitom tuším, že chci právě tohle abstraktní tmavomodré všecko. Že po ničem jiném (to je paradox, nic jiného mimo všecko není) ani netoužím. Že se možná nikdy nespokojím jen s něčím. A když už ne všecko, pak aspoň nic. Ani život, ani bytí, prostě nic. (Když jsou to jenom slova, ohání se tím tak snadno, ale myslím to vážně? A mysím vůbec?)
 

Ztrácení Nalezeného času

5. září 2017 v 23:24 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Po roce Hledání se mi konečně podařilo nalézt Proustův Ztracený čas. Možná by bylo vhodnější mu na tomto místě už tykat, protože během toho ohromného množství společného času se mezi mnou a jím vyvinula jistá intimita (i když jen jednosměrná). Možná jsem čekal, že budu cítit větší hrdost, nějaký pocit vítězství nebo velkoleposti - fakt ale je, že spíš cítím jisté nadšení. Ne z toho, že jsem to konečně dočetl, jako spíš z toho, že jsem byl svědkem něčeho tak úžasného, tak propracovaného (i když nedopracovaného, jak je vidět v posledních třech dílech, v tom posledním především).
Celou noc jsem snil o tom, jak pomoci vévodkyni de Guermantes získat zpět společenské postavení, o které pomalu přichází, aniž by si toho byla vědoma. Jak ukázat lidem její duchaplnost (výraz, který má Proust velmi rád), její vtip a její šarm. A pak, když jsem jel autobusem do práce, jsem se někdy za Nemocnicí Krč věnoval vzpomínkám na Albertinu a na tu silnou a děsivou věc, jakou je láska. Na to, že všechny ty úzkosti se zdají být tak jedinečné, i když se vlastně pořád opakují, ale přesto jsou možná něčím jako živnou půdou. Že se vlastně i chci znovu zamilovat (že zamilovanost je jen poblouznění hormonů a neodráží kvality objektu, je to jen jakési vnitřní nastavení, jistý proces, který něco spustilo, na něco se to pak upne, ale to je tak všechno), a zažívat i tu bolest, protože to je přece život.
Zároveň ale cítím - a to mě od včerejšího večera naplňuje strachem - jak se něco Proustovského ze mě už takhle brzy po přečtení vytrácí. Přitom mám ovšem pocit jistého posunu, vnitřní proměny. Zanechalo to ve mně něco, o čem bych rád tvrdil, že je to nesmazatelné (i když není, a těžko říct, jeslti něco skutečně nesmazatelné je. Nic totiž není navždycky). Tu schopnost občas, v nějaké situaci, mít v hlavě najednou myšlenku, která není tak úplně moje, která je totiž úžasně Proustovská. Jako by - přesně asi, jak Marcel chtěl - ta kniha umožnila mně číst sám v sobě, objevit v sobě nové věci, zakusit chutě, které ve mně jsou, ale ke kterým jsem zatím nenašel přístup. Největší potěšení ale nečiní tenhle postřeh sám, ale spíš to, že si můžu vychutnávat, že i ve mně je teď něco Proustovského. Na jak dlouho ale?
Poslední stránky Hledání mě přesvědčily, že si to chci přečíst ještě alespoň jednou - ale kdy? Po dočtení jsem chtěl začít hned, nebo alespoň co nejdřív. Ideálně hned druhý den utíkat do knihkupectví a koupit si celou edici, všech sedm dílů, a bohatě si v nich záložkovat, označovat a možná i podtrhávat. Nořit se hlouběji a především vnímat to dílo v kontextu sebe samotného, protože celé Hledání je také výpovědí o smyslu a tvorbě Hledání. A když se člověk tohle dozví, mohl by najednou vidět všechny ty věci - Swanna, Albertinu, Saint-Loupa či barona de Charlus - v jiném světle. Možná by to bylo jako vzpomínat na život, na mládí, na něco, co už není, ale zároveň s jistým pochopením, které je možné právě až s odstupem, se zkušeností stáří nebo tak něco.
Když se k Hledání vrátím (ale vrátím se k němu opravdu?) až po nějaké době, možná v něm najdu spoustu nových věcí, protože sám budu trochu jiný. Nevytratí se ze mě ale ten pocit, který jsem měl včera (a který ve mně možná už pomalu mizí), ten pocit, se kterým jsem chtěl celé Hledání procházet znovu a objevovat v něm věci ,které mi unikly?
To, co mi teď protéká mezi prsty, co má šanci mi uniknout, je možná to nejcennější, co ve mně kdy bylo (ať to má trochu dramatu, trochu patosu, že?). Zároveň ale mám najednou chuť psát, nejspíš proto, že mi Proust připomněl, že i já jednou skončím a že i předtím než budu skonečený už můžu být naprosto neschopný tvořit. Chci ale tvořit? Mám v mysli určitou představu, něco, co bych vyjádřil hrozně rád, a často se k tomu vracím. Těžko bych se mohl srovnávat s Proustem a s jeho pokusem zachytit něco, co by se mohlo blížit nějakým obecným zákonům života. Jakkoliv by se dalo polemizovat o tom, jestli se to Proustovi porařilo (ale kolikrát jsem si říkal: to znám!), můj cíl by byl mnohem skromnější. Zachytit nihilismus. Ne nějaký hluboký filosofický nihilismus, ale nihilismus žitý. To, že nevíme, co se životem, že nás náhoda někam vrhne a my si nějak žijeme, že svůj život možná nemáme ani rádi a bylo by nám úplně jedno, kdybychom měli žít jakýkoliv jiný život - jediné, co by nám stálo v cestě by byl zvyk - a že nás občas zdánlivě vykolejí Láska, která ale pak vede jen k jinému, novému pocitu téhož, totiž marnosti.
Fakt je, že jakkoliv se teď snažím přiblížit se těm včerejším a ranním pocitům, k tomu doznívání Hledání ztraceného času ve mně, zjišťuju, že pomalu vyprchává, zmenšuje se a je hůř a hůř postižitelný. Že si vlastně ani jasně nepamatuju na to, co jsem to ráno nebo včera cítil.
Bylo mi ovšem nakonec nesmírnou ctí. Jakkoliv jsem byl ze začátku rozpačitý, cítím se teď, jako bych se loučil s dobrým přítelem.

Hledání ztraceného patosu

27. srpna 2017 v 22:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když se otevřely dveře do stodoly a já tam stál a zíral na špalek, došlo mi, že se necítím nijak. Necítím žádnou tíhu, žádnou bolest, že svět je otevřené místo, ve kterém můžu zažívat spoustu věcí, dokonce spoustu radostí. A pak jsem si řekl, že právě v takovou chvíli bych všechen ten prostor zaplnil nějakým sladkobolným vzpomínáním na utrápené tehdy. Že přesně ty věčně vzpomínky vyplňovaly každou chvilku, kterou jsem nevěnoval bolístkám aktuálním - a tak jsem o tom i psal. Těžko říct, co to vlastně znamená, nebo co to o mně vypovídá. Nebo o tom, jestli a jak jsem se změnil.
Píšu minimálně, protože není o čem psát. Můj patos není zmáčený od nejrůznějších představ šedých řek a věčného utrpení. Čímž nechci říct, že bych si nic nenašel. Mohl bych stokrát dokola naříkat, jak se mi občas zasteskne nad tím, že už se mnou není bývalý partner a že se nemám ke komu v noci stočit do klubíčka a že nemám na koho pak být ráno, až mě budou bolet záda, být protivný. Mohl bych vybrušovat ten osten, který mě vždycky bodne, když si všimnu dalších fotek své skotsko-novozélandské jednodenní romance. Mohl bych naříkat, jak mě trápí, že jsem sám. Ale vždycky když k tomu mám příležitost, vždycky, když mi hlavou bleskne nějaký z těch pocitů, o kterých by se dalo mluvit, zaduní mnou: Ale tohle je život.
Co k tomu potom může člověk dodat? Vůbec nic. Protože přesně tohle je život. Lidi, jedno jestli dobré nebo špatné, protože životu je úplně jedno, jestli je člověk dobrý nebo špatný nebo slušný nebo kurva, tyhle všechny lidi stíhají víc nebo míň špatný věci. Skoro každý měl někdy zlomené srdce. Skoro každého někdy někdo nějak podvedl, zradil. Skoro každý už moc dobře ví, proč se říká "nevěř nikomu", ať už se tím sám rozhodl řídit nebo ne. Špatná zkušenost a bolest patří k životu. Což nemění nic na tom, že to bolí a někdy to bolí jako peklo. (A peklo nejspíš bude právě bolest, protože co je na světě horšího?)
Fakt ale je, že najednou necítím potřebu o tom mluvit. Možná se pro mě život stal natolik zajímavý (nebo naopak natolik nezajímavý), že se k psaní vůbec nedostanu.
Opakoval bych se a vzpomínal bych a pořád dokola.
Přesto ale jedno tehdy zmíním. Tehdy, které mi přijde krásné. Když na to teď vzpomínám, byl to možná jeden z nejhezčích dnů minulého roku. Když jsem s Pistolnicí a jejím kamarádem vyjel někam za Prahu do lesa, pálil oheň a poslouchal ji, jak hraje na kytaru svoje úžasné písničky.
Což je vlastně asi jediné, co o tom teď dovedu říct. Ale byl jsem venku a bylo to něco úžasně jiného. Když se teď koukám zpět na články na svém blogu, zjišťuju, že se mi (nejspíš) noc před tím výletem zdálo o Střepovi. Je dost možné, že právě tenhle sen přispěl velkým dílem k tomu, jaký jsem ten den měl pocit. Je ale tak úžasně naplňující sbírat dřevo, aby ohýnek neuhasnul. Být venku, uprostřed zeleně, poslouchat hudbu a smrdět kouřem. Pít čaj z termosky (jako když jsem byl malý a jezdili jsme pomáhat čistit paseky), jíst jídlo udělané na ohni...

Mohl bych si stěžovat na to, jak je život nefér, ale život prostě nefér je a nic s tim nenadělám a někdy si kurvy najdou partnera dřív ať chceme nebo ne. Ostatně já do kurvy taky daleko nemám (a zlatovlásko, krásko, kdo ví, co bude dál). Místo toho jsem našel svůj tajný blog, který jsem si psal s velkou vášní někdy na přelomu 2012/2013 a kde jsem razantně prohlašoval výroky o nehynoucí lásce, po které je teďka úplná veta a možná jen trochu zůstává obava, aby někdy tyhle naprosto se nehodící pocity zase nevyklíčily. Myslím u toho na Prousta a na to, jak celý šestý díl Hledání ukazuje, jak jsou nám najednou nějaké věci úplně ukradené, když přestaneme milovat. V mém případě taky zjišťuju, do jaké hloubky se lišily moje soudy o počestnosti druhých lidí a tak dál - a kdo by byl tušil, že za rozvolněním mých mravů stál stejný člověk, který mě letos nevědomě inspiroval k tomu, abych lehkých mravů nebyl.
Život je jedna velká ironie - a v mém podání dokonce patetická. (A tohle je Patos znovu nalezený).
 


Chvění (bez bázně)

18. srpna 2017 v 22:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Za to, aby tenhle polospánek trval věčně, bych zaplatil krví. Když se mi pomaličku zavírají víčka, když se můj pohled zapečeťuje, když mi padá končetina kamsi mimo pohovku a v její unavené bezvládnosti pořád něco tepe, a v uších se mi chvějí tóny, které mi připadají tak sladké, tak smutné a tak nostalgické, je to jako sladká odměna. Těžko hádat za co se mi vesmír takto odměnil.
To, co mi rozvlnilo ušní bubínek, jsou tóny, které stály někde na počátku mého nihilismu. Tehdy mé tělo ovládala bezvládnost úplně jiného charakteru. Něco, čemu by se dalo říkat emoční paralýza, jakýsi jed, který do žíly vpustit jen lidé, a to aniž by se vás skutečně dotkli. Na těle po tomto typu uštknutí nezůstávají žádné jizvy, ale je moc dobře cítit, jak se vám pomalu do celého těla roznáší něco, co v sobě nechcete ani náhodou.
Kromě únavy a požitku z hudby ve mně teď pulzuje ještě něco.To sladké zalíbení v tehdy, které se tu neustále opakuje. Tentokrát je tím tehdejším to, co bylo před rokem, možná před rokem a čtvrt. Jako vžddy chvíle, které nebyly pranic okouzlující, dokud jim čas a zvyk neubrali na bolesti, a nepřidali na sentimentu.
Chvíle, které zažívám poslední dobou, nepotřebují na ničem ubírat, ani na ničem přidávat. Jsou vlastně úplně všední. Jako by se z mého života najednou odstranil ten emocionální kolotoč. A nemůžu se než zeptat, jestli to takhle vypadá, když člověk nakonec skutečně umře zevnitř a smíří se s tím. Možná prostě jen všechny ty emoční bouře na chvíli nahradila klidná hladina.
Neříkám si teď, jako je občas mím zvykem si říkávat, že to tehdy bylo tak krásné, protože nebylo. Celý ten šílený půlrok se zkoncentroval do jedné drobné částice, která je leccos, ale rozhodně ne krásná.
Ten moment polospánku, vteřiny, které se na chvíli zmocnily celé věčnosti, už jsou pryč. Z části jsem je utnul svou potřebou je zaznamenat, z části podlehly své přirozené konečnosti. Takové okamžiky ze své podstaty nemůžou trvat věčně, protože buď přejdou do spánku, nebo do bdělosti. Jsou to ale chvíle nejsladších pocitů, nejpoutavějších představ, nejdivnějších snů a nejtěžších končetin. Mihne se jimi věčnost, ale jen na okamžik.

Třeba umřel

16. srpna 2017 v 0:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Letím létem. (Možná spíš svištím). A občas si říkám o tomhle napíšu na blog a pak nic nenapíšu a svištím dál. Jedno z největších potěšení ale je zavřít se v pokoji a celý den číst (ještě pořád) Prousta. Člověk tak dlouho sdílí život s Marcelem, že mu až přiroste k srdci. A pak si musím klást otázku, co budu dělat, až tenhle lítostivý neurotik nebude obohacovat můj volný čas nekonečnými úvahami o lásce a žárlivosti a smrti (a babičkách).
Před nějakým časem se mi zdál sen o tmavovlasém klukovi u nás v kuchyni. (Sen o všem možném, popravdě. Sen o Rackovi, se kterým jsem spal v posteli zároveň s jeho kamarádkou, s kterou takto údajně spávají pravidelně. Pak se mi ale udělalo zle a tak Racek odešel. Tohle probíhalo v našem obýváku, protože mé sny se téměř vždycky odehrávají někde, kde to moc dobře znám, nejčastěji u nás doma. V kuchyni a mém pokoji se naopak odehrávaly orgie, kterých se účastnil i pohledný černovlasý kluk s velkým penisem. Že měl velký penis jsem ale pozoroval až když, potom, co se vyspal s mým kamarádem. Seděl v kuchyni na židli, zatímco já jsem vykonával velkou potřebu v chodbě vedoucí do kuchyně, a svůdně na mě koukal. I já jsem na něj svůdně koukal a pozoroval jsem jeho penis. Proti němu u stolu seděl ten kamarád, který se s ním vyspal.) Od té doby si začínám připomínat chvíle, které jsem strávil s Buznou Xavierem, protože mi toho tmavovlasého hocha připomíná.
Přitom vím, že to není nic jiného než personalizace mých nejčastějších sexuálních sklonů. Totiž tmavovlasý štíhlý, možná mírně vypracovaný, svůdný kluk s velice pohlednými (ale svým způsobem vlastně něčím úplně běžnými) rysy v obličeji. Možná tak jednadvacetiletý. přesně ten typ, ze kterého dovedu být vždycky tak hotový, ale ze kterého vlastně nic nekápne.
Vlastně byl ten vysněný mladík podobný jednomu klukovi, se kterým jsem pár dní před tím snem plaval v bazénu. Ten se zas trochu podobal Buzně X. (Pořád je ve mně kus naivního vola, který sní o nějaké podivné romanci, která se zrodí v těchle neosobních podmínkách; o tom, že někoho poznám v bazénu a bude z toho láska na celý život nebo co).
Jeden známý,můžeme mu říkat třeba Jeden Gentleman z Ameriky, abychom ctili styl, kterým se on vyjadřoval o svých známých, se mě ptal, proč všechny mé avantýry, ať se snažím sebevíc, působí jako bych nadzdvihl lem své zaprášené sukně a ukázal kotník. Možná je to proto, že se rád předvádím v lepším a nevinnějším světle (a nebo naopak jindy, snad abych to vyvážil, naopak ve světle mnohem nemravnějším a úpadkovějším). Možná je to ale proto, že tak mé milostné avantýry, ať se snažím sebevíc, skutečně vypadají. Minimálně v porovnání s těmi Dony Juany a Casanovy, kteří jsou schopní jeden týden naplnit blízkou společností pěti různých lidí.
Můj milostný život je totiž momentálně téměř neexistující a datuje se to přesně k okamžiku, kdy jsem dostal první polibek od Skotského Novozélanďana a uvědomil jsem si, že tyhle stupidně romantické a předvídatelné chvilky (kdo by byl čekal, že mě na Ruském kole, při pohledu na celý krásný, úžasný Edinburgh, v můj poslední den téhle skvělé dovolené, vezme za ruku; kdo by byl čekal, že když se budeme dlouze dívat jeden druhému do očí, zastavení na vrcholu, sami, dva, nikým nevidění, výš, než lidi až na vrcholu Scottova památníku, dáme si nakonec polibek?), tyhle slaďoučké nicotnosti, jsou přesně to, co bych si přál aspoň jednou za čas zažívat. Tentokrát ale ne s pocitem, že všechno pohltí marnost a čas, jakmile se rozloučíme, protože už se nikdy neuvidíme a nikdy (ten drobný omyl zanedbal totiž moje sklony přikládat význam věcem, které význam nemají) k sobě nic nebudeme cítit. Tu jednu avantýrku s dominantním varhaníkem budu ignorovat. Nadzdvihl jsem ale víc než jen lem sukně.
Ta osamělost, kterou začínám znovu pociťovat, a která mi teď, po tak dlouhé době neosamění, přijde zvláštní, mi připomíná (šedým nádechem, jistou dávkou zvonivé lítosti a tlumivé beznaděje, a něčím, co je křišťálově čisté) ten pocit, který mě vedl v osmnácti letech k založení profilu na gay seznamce. Ten pocit toho, že někoho potřebuju vedle sebe, že nechci čelit celému tomu obrovskému světu (který se, s tím, jak ho poznávám, notně zmenšuje) sám. Možná s tím vším ale souvisí to, že jsem účelně pozapomněl na všechny ty věci, které jsem o vztahovém životě zjistil během posledních čtyř let. Jsem teď naprosto neochotný řešit jakékoliv problémy, což je ale něco, co k vztahu patří téměř neodmyslitelně. Netuším, jak se to bude vyvíjet, ale mám na paměti (musím mít, je to nezbytnost), že už si nemůžu dovolit ztratit další roky tím, že se spustím s někým, kdo mě chvilkově ohromí, i když budu vědět, že to nemůže mít dlouhého trvání.

Těch pocitů, které střídavě prožívám, jsou zřejmě stovky. Souvisí (ale ne nutně) s roční dobou, s místem, s časem, s vůní vzduchu, s náladou, teplotou - a možná, že s tímhle vším souvisí mnohem víc než s tím, po kom momentálně toužím, kdo mi momentálně láme srdci či jakou bolístkou právě šíleně trpím. Ten okamžik, kdy jsem psal článek o Maven BlackBriar ze Skyrim si pamatuju mnohem víc jako únorový večer u babičky v obýváku. Nepamatuju si absolutně nic o tom, co jsem tehdy prožíval. Vzpomínám si na tu hloupou aféru (nebo spíš neaféru, když k ničemu nedošlo) s prodavačem, který mě oslnil svými světlými vlasy a homosexuálním vzhledem (a heboučkým svetříkem o kterém ještě hebčeji rozprávěl, zatímco hledal někde ve skladu papír nebo kdo ví co). Ale víc než bolest z odmítnutí tímhle konkrétním člověkem je v tom něco z obecné malichernosti, z ublíženosti a egoismu, které se nemění podle osoby, ale zůstávají víceméně stejné. K tomu si pamatuju jarní nádechy, svěží Prahu, tramvajovou zastávku, ze které jsem koukal směrem k obchodu a slunečné odpoledne.
Co si pak můžu pamatovat ze Střepa? Ty tisíce věcí, které s ním vlastně skoro nesouvisely. Jistě, tu nesnesitelnou touhu být znovu obdivován, ale taky ten den, kdy jsem si uvědomil, že umírám, že můj život končí, protože se vrátí matka z chalupy a začne školní rok (pocit, který se mi pravidelně vrací). A pak je tu celá ta záležitost s baklažánem, který se mi ještě před rokem zdál tak osudový, a který teď jen jemně rozechvívá, spíš prostě díky síle paměti, jisté city. Především ale znovu malichernost - tu touhu být jediný, nejdůležitější, i kdyby v životě někoho, kdo vám může být naprosto ukradený. Ten den, kdy se podívám na fotku a řeknu si, že zas tak pěkný není, už je za mnou. Tenhle konkrétní Lilek ztratil svoje kouzlo i většinu svého jedu (ale moc dobře vím, že jsou lidi, kteří umí být jedovatí vždycky, a jenom tím jedem oživit zbytky citu a bolesti).

A je mi už pětadvacet. Jsem legálně dospělej až za roh, i když si pořád přijdu jako náctiletý dítě, který si sotva dovede utřít zadek. Je mi pětadvacet, jsem dospělej, a řeším stejný věci jako řeší patnáctiletý děcka a stejný věci, jaký řeší spousta lidí i ve čtyřiceti.
Zlomený srdce je něco, co zažil bezmála každej, a stejně to skoro vždycky je jako další konec světa (don't you know it's the end of the world, cause you don't love me anymore). A osamělost není o moc jinej případ.

Další články


Kam dál