Všechno zlý

7. ledna 2018 v 1:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zatímco u nás říkáme, že všechno zlý je pro něco dobrý, v angličtině existuje poněkud poetičtější obrat "every cloud has a silver lining". A vtipný protiobrat: "every silver lining has a cloud". Někdy je potřeba se navzdory vlastnímu pesimismu zaměřit na tu hezčí stránku věci.
K tomu mě přivedl Frank Sinatra. Zatímco přešlapuji na zastávce s mrznoucími prsty a přemítám nad dezolátním stavem svého života, zpívá mi Frank Something stupid. Mám to zařazené v playlistu, který jsem před několika měsíci začal sestavovat jako seznam smutných šedesátkových písní. Někdy mi totiž přijde, že v té době dovedli zachytit smutek neskutečně skvěle. End of the world od Skeeter Davis je prostě klenot. A přestože se seznámit rozrostl na seznam všech možných šedesátkových hitů, i přesto, že Something stupid není sad love song, uvědomím si najednou, že bez všech těch hysterických žárlivostí a zlomených srdcí bych nikdy nepochopil, o čem ty písně jsou. Člověk potřebuje aspoň jednou zlomené srdce, aby pochopil, proč se pro Skeeter Davis přestal hýbat svět. Tady máme "silver lining".
Samozřejmě, že tu krásnou sentimentální chvilku hned zlikviduju. Samozřejmě, že teď přijde ten cloud. Nemusel bych se ani snažit a mohl bych prostě vytáhnout to, co se přímo nabízí: Stojí to za to? K čemu je mi užít si dokonalé vystižení konce lásky (don't you know it's the end of the world, cause you don't love me anymore)? Nebylo by prostě lepší být jen šťastný?
Ono nakonec není potřeba zažít jediný rozchod. Srdce se dá lámat i během vztahu. Dá se zlomit několikrát, ale když jsou podmínky příznivé, může vztah pokračovat.
A všechno může být krásný a na květnaté louce se pasou jednorožci. Vlastně vůbec nevím, kde je ten problém. Proč by svět nemohl být pěkný místo, kde se daj i hnusný věci časem odžít a zkušenosti z nich užít. Možná, že prostě žádnej mrak ani není potřeba.
Nebo by nebyl, kdybych o tom nepřemýšlel já. Kdybych neměl pocit, že všechno zlý je pro všechno především zlý, že se špatný věci dějou pořád dokola a nic nikam nesměřuje. Že zatímco mi utíká čas a protéká život mezi rukama, lidi kolem se mění a začínají někam mířit, já dřepím a sleduju to protékání, naprosto fascinovaný, paralyzovaný a zděšený z toho, kolik času mi zbývá.
Zatímco pan P. bude objevovat na Zélandu radost ze života (zase ten debilní ostrov), zatímco Pistolnice bude zdokonalovat skladbu a žít se svým přítelem, zatímco Racek bude čím dál chytřejší, sečtělejší a znalejší, zatímco Střep bude manažerovat obchod s oblečení a ohýbat zajíčky bez gumy, zatímco Sio bude ještě líp ovládat cello, zatímco Xenin bude v Dubaji dělat byznys, zatímco všichni budou ze svého života dělat něco a spousta z nich něco, co jsem ze svého chtěl aspoň jednou v životě udělat, budu já koukat na to, jak se všechno mění. Budu sledovat, jak jsou všichni dál a dál (a oni jsou). Snad kromě Racka, který je občas mým jediným konverzačním vyžitím, i když jen virtuálně. Při těch pár vyměněných zprávách se Sio nebo s Xenin si uvědomím, že jsou úplně jinde. Že celé ty mé imaginární lásky jdou už naprosto mimo ně. Zatímco já hledám lék, který neexistuje, na něco, co taktéž neexistuje, oni řeší naprosto existující úkoly, které před nimi leží. Funkčně se prodírají vpřed, směrem k cíli, který mně chybí.
Jenže zatímco ostatní se hýbou teleologicky, já se hýbu setrvačně. Pokud na těleso nepůsobí žádné vnější síly, setrvává těleso v klidu, nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém. Nepohybuju se k cíli, ale prostě jen tak, jak jsem se do pohybu uvedl v době, kdy jsem cíl ještě hledal. Kromě toho na mě působí rozptylující síly.
Zatímco v profesním životě nejsem schopný udělat cokoliv, protože netuším, co bych chtěl, v milostném se obvykle děje opak. Moc dobře vím, co bych chtěl a kam chci směřovat. Nebo to aspoň tuším. Mám představu. Co si ale počít s představou, které stojí v cestě tolik věcí, že už ani nevíte, co s nimi? Jak se bere vztah, který nejspíš možná skončí bez ohledu na to, co vůbec uděláte? Jak si počínat ve vztahu, když máte pocit, že váš partner z vás není nijak moc nadšenej?
O tomhle žádné písničky nejsou. A tyhle mraky nemívají stříbřitý okraj. Člověk si prostě musí rozmyslet, co mu stojí za to a co už ne, a pokud mu to za to stojí, do těch mraků bez okrajů vlézt a máchat rukama nohama, foukat z plných plic, a doufat, že se tím mraky rozptýlí.
Máchám vším co mám po ruce, ale místo toho, abych cokoliv porážel, budím prostě jen dojem hysterického dítěte, které se nemůže smířit s tím, že věci se nedějí podle jeho představ. Fakt je, že na otázky o vztahu člověk nikdy nezná odpověď. Ne v době, kdy ji potřebuje. Neexistuje žádný seznam, žádných "deset tipů na zaručeně dobrý vztah". Člověk ani nikdy dopředu neví, jestli to vyjde nebo ne. Člověk nikdy neví nic. Může jenom udělat rozhodnutí, s vědomím, že nemá nejmenší záruku, že to bylo dobré rozhodnutí. A mizerně mu bude tak jako tak, jen pokaždé z něčeho jiného.
Když se mě někdo ptá na radu ohledně vztahu, vzpomenu si na to, jak vždycky řeším s několika různými lidmi nějaký vztahový problém, a nakonec dojdu vždy ke stejnému závěru. Celá ta situace leží na mně. Není nikdo na světě, kdo by to dokázal rozhodnout, není nikdo na světě, kdo by dokázal říct, která cesta je správná. Neexistuje žádné správné řešení, existuje prostě jen rozhodnutí. Můžu se svěřit kolikrát chci, ale rozhodnout se nakonec musím stejně zase jenom já.
Nevěřím na toho pravého a svou životní lásku mám už za sebou. Teď bych chtěl vztah na doživotí.
 

Fňukání ufňukané fňukny (nasrat)

1. ledna 2018 v 22:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Let's start this year the right way.... well.... maybe not.
Rozhodně není dobrý nápad s lehkou kocovinkou a mizernou náladou sledovat BoJack Horsemana. Fascinující je, že stačila jedna závěrečná znělka a najednou jsem se cítil úplně stejně jako před rokem, když jsem se na to koukal vůbec poprvé. To jest fakt depresivní náladu. Představa, že zítra ze mě má být zase plně fungující lidská bytost mě děsí. A vyčerpává. Ono to samozřejmě půjde, jako to šlo vždycky, jako to šlo i před rokem. Pojedu na samochod a budu se tvářit, že všechno je v pohodě.
Když se ale člověk koukne za horizont, je všechno děsivý. Příšerně děsivý. Představa, že jednou skoční tenhle můj život a budu muset být fungující dospělá osoba. Že se budu muset postavit zodpovědně k otázkám příjmů a výdajů a přežití v kapitalistickém pekle. A tak vůbec. Nakonec si dovedu mnohem líp představit, že skočím pod vlak, než že začnu pracovat a budu funkční. Mějme funkci Grey. Funkce Grey se limitně blíží k nule. (Nebo k mínust nekonečnu?)
And life goes on...
Fascinující je, že se vyplňují moje paranoidní pocity. Přinejmenším ty, které se týkají pana P. Otázka je, jestli bych nebyl radši, kdyby se tyhle věci nevyplňovaly. Rozhodně mi je smutno, když se vyplní. But I'm too tired to do anything about... well... anything. Každopádně mě novinky ze života pana P., které nevím od pana P., dostávají do situace, kdy mám chuť si prolít žaludkem láhev nebo dvě Johnnieho Walkera. Nebo čehokoliv se srovnatelným či vyšším obsahem alkoholu. Nakonec udělám to, co vždycky. Budu se tvářit, že se nic neděje, a až budu mít pocit, že nastala vhodná chvíle ke konfrontaci (nebo až mi povolí nervy) začnu o tom mluvit. But maybe it'll be too late... (Na druhou stranu, je vůbec oprávněné se na toho člověka zlobit, když mám sám pochybnosti a zjevně se mi nedaří se pořádně zamilovat? - Odpověď zní ano, mohl se mnou mluvit. Whatever asi...)
Možná, že nejsem připravený na vztah a na ty věci, co se vztahu týkají. A tak vůbec. Možná už nikdy nebudu. Who knows. Who cares.
Prostě mám úzkost, kterou mít nechci, z věcí, ze kterých mít úzkost rozhodně nechci. Ne že bych chtěl mít z něčeho úzkost.... Otázka je, jestli to dosahuje míry, ve které bych měl hledat odbornou pomoc, nebo je to něco, co prostě jen souvisí s tím, že dělám blbý volby a chovám se jako idiot.
Ne. Fakt nemá smysl snažit se vypsat z pocitů. Nemá smysl snažit se o cokoliv, protože jediný, co by mi teď aspoň trochu pomohlo upustit páru je křičet.
Jedno krásný dlouhý naaasraaaaaat.
Takže nasrat.

Přetlak nicoty

29. prosince 2017 v 0:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Při několikerém opakování se mi boří složitější slova. Pochybuju o svojí paměti - existuje vůbec takové slovo: sebedůslednější? Ať už je má snaha o racionální disekci sebedůslednější (?), některé věci se mi odřezat nedaří. Můžu, už celkem snadno, protože cvik dělá mistra, oddělit od života téměř všechno. Naději, lásku, víru, ducha, etiku. Hrůzu oddělit ale nedovedu. Jako by poslední krok k blaženosti vedl právě tudy. Svět, ve kterém nic nemá smysl, je svět, kde může být tak dobře, jak jen člověk chce. Nic na světě není samo o sobě špatné (jen špatné pro někoho, špatné až po zvolení vztažného bodu a morálního principu). A takový svět může poskytnout svobodu.
K čemu je ale svoboda, když je jejím předvojem Hrůza? Hrůza ne z toho, že nic samo o sobě smysl nemá, ale že se mi zároveň nic smysluplně nejeví. Že se k žádné činnosti nedovedu vztáhnout, uchopit ji a říct "tohle chci, to dává smysl". Nechci. Nedává. Věci se dějí a nebo nedějí a já je dělám a nebo nedělám, ale účel tak jako tak chybí.
Na tom, jestli se dá rozumem od života oddělit všechno nebo nic, totiž vůbec nezáleží. I kdyby člověk sebedůsledněji odřezával ze života co mu jen pod ruku přijde, pokud v něčem smysl cítí, může řezat jak chce a nicoty se nedořeže. Ale pokud smysl necítí, nemusí vůbec řezat. Je to jen kratochvíle, způsob zábavy, myšlenkový experiment. "Mysleme svět beze Boha, mysleme svět bez morálky, mysleme svět beze smyslu, mysleme svět bez nutnosti, mysleme a, které je elementem množiny M, nechť Já hledí do prázdnoty a tak dál."
Potom stejně můžu sedět na gauči a listovat si Skácelem se slzama v očích a říkat si "pro tohle se vyplatí žít," jen abych si za pár minut odfrknul nad tím, jak pustý je lidský život. Jak si nedovedu přesně představit, co ve mně způsobuje, že jsem ochotnější opakovat dnes to co včera a zítra to co dnes místo toho, abych skočil včera dnes a zítra pod kola vlaku. Láska k životu to určitě není.
Možná naděje, o které jsem před chvílí tak namyšleně prohlásil, že ji odřezávám snadno. Moje nutkání hledat za vším vakuum totiž vůbec nesouvisí, i když si to nerad přiznávám, s nějakou racionální úvahou. Ale prostě tím, že se cítím určitým způsobem. Způsobem, který je z hlediska přežití nefunkční, protože mi neposkytuje motivaci setrvat živý. (Přesto mi ji něco poskytuje). Můžu si nakrásně dělat myšlenkové experimenty od nevidím do nevidím, nepovedou vůbec k ničemu, žádný objev, žádná Schrödingerova kočka, nic. Fakt totiž je, že člověk, nebo aspoň většina lidí, nebo přinejmenším já (což je z mé perspektivy totéž co celý svět), není racionální bytostí.
Jsem přesvědčený, že promiskuita není z racionálního hlediska nic špatného, přesto se mi nelíbí, když zjistím, že někdo spí s kdekým a že někdo spal s někým a tak dál. Moje racionální úvahy jsou mi naprosto k ničemu v tu chvíli, kdy si říkám fuj fuj fuj. A stejně tak jsou mi k ničemu, když se snažím koukat na smysluplnost svého počínání. Protože i kdybych dovedl špičkově vyargumentovat, že vše, co dělám, má smysl, pokud to nebudu cítit, je mi to k ničemu. Na druhou stranu mi ty moje nepovedené racionální disekce pomáhají zlegitimizovat moje znechucení životem.
(Ale co je to vůbec za otázku, ptát se po smyslu života? Jak někoho něco tak hroznýho napadlo?)
Nedovedu si představit, že budu starý. Že mi jednou bude třicet a jednou padesát a jednou sedmdesát. Že se zas někdy budu posrávat a pochcávat. Že budu závislý na pomoci ostatních. Ještě víc než nesmyslnost jakéhokoliv počínání mě totiž děsí nevyhnutelnost stárnutí. A skutečný život. Až se budu muset uživit. Až budu muset přemýšlet o tom, co si můžu dovolit koupit. Až budu muset každý den do práce a nebude možný jen tak říct "sorry, zejtra nepřijdu", což teď můžu, protože jsem student a protože mám jen částečný úvazek.
Ale pak možná přijde den, kdy se všechno změní. Pak už nepřijdu nikdy. Protože horší než nesmyslnost života během studia je padesát nesmyslných let v práci.
Všechno, co se snažím říct, se ale dá shrnout velmi krátce: Chci mluvit. Je ve mně přetlak slov, která musí ven bez ohledu na to, jak velký smysl dávají nebo nedávají. A všechna ta slova, věci, věty, myšlenky, nápady a bůhvícoještě jsou zamotané do klubíčka, jehož záčátek a konec v nedohlednu. Chvíli rozmotávám a upouštím tady, chvíli támhle.
Co mě naplňuje hrůzou není nějaká abstraktní úvažička o tom, jak moc smyslu je život zbavený, ale naprosto konkrétní prožitek toho, že i když jsem občas schopný bezprostředně cítit radost, jakmile pomine stimul, jako by radost ani nebyla. A najednou je všude prázdno. Co bylo už není a tak jako by ani nebylo.
 


O alkoholismu a beznaději

17. prosince 2017 v 13:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Marně se přehrabuju ve svém mozku, prohmatávám neuron po neuronu a snažím se najít slova. Už jsem si odvykl používat slova jako ventil. Odvykl jsem si psát. A možná si jednou odvyknu i mluvit. Tíseň, kterou v sobě mívám, dřív fungovala jako pohon pro tvorbu, později jako pohon pro psaní aspoň sem. Teď je jen sama pro sebe.
Jako vždy jsem se usvědčil z náchylnosti k alkoholismu. "Takhle se nedíváš ani na pana P., co?" "Takhle se nedívám vůbec na nikoho," odpovídám, zatímco hladím nádhernou lahev Johnnieho Walkera Black Label. Vzpomínám na léto, kdy jsme na Prague Pride našli stánek Johnnieho Walkera a já se usmíval jak měsíček na hnoji. "Takhle šťastnýho jsem tě snad nikdy neviděl," říkal člověk, se kterým to tehdy moc nevyšlo. Říkejme mu Eop. Eop měl pravdu. Možná je to ten pocit, že jsem naživu, ten pocit, že se najednou otevírám, nebo že se ve mně prostě nějak rozproudí všechno co cítím a občas to vyjde i ven. (Jistě, ve skutečnosti je to prostě nadměrnou aktivací GABAA receptorů, což vede k inhibici jistých neuronálních okruhů a tak dál). Mám doma půl lahve absinthu, dvě skoro dopité medoviny, dvě lahve drahé whisky a jednoho rozpitého Johnnieho. A možná by nebylo od věci už si nic dalšího nekupovat a zásoby alkoholu spíš umenšovat.
Johnnieho jsem začal pít po maturitě. Někdy před odjezdem do Chorvatska (odkud jsem psal patetické pohledy Rackovi a patetické smsky Sio). Byl jsem uchvácen tím kouřovým podtónem, který dnes, zvyklý na mnohem kouřovější whisky, už téměř necítím. Poslouchal jsem All is loneliness a snil o tom, že až přijedu zpátky domů, zase se napiju Johnnieho.
Co je ale horší? Nedívat se takhle na nikoho, nebo se takhle na někoho dívat, na někoho, kdo není pan P.? Vím, že to je všechno o zodpovědnosti a o vůli. Je přece jen na mě, na koho vrhám jaké pohledy. Možná, že i ty mé imaginární lásky nemusí být úplně nevyhnutelné. Že bych mohl mít možnost udělat kdo ví co. Třeba to, co jsem dělal před pár lety se Střepovým bývalým. Prostě si říct jedno důrazné ne (a pak žít několik týdnů jenom tím, že se něčemu vyhýbám).
Jedno vím jistě: úplně nenávidím ten pocit, jaký mám teď. Ten pocit, který mívám po tom, co vidím někoho nádherného. Ať už je to příšerně dlouhá noc plná příšerně špatného spánku a snu, který se skládá z jednoho nekonečného dialogu, nebo ty chvíle, kdy se procházím po pokoji, přecházím od okna ke dveřím a zase zpátky, a představuju si, co bych tomu člověku asi řekl. Asi. Ve chvílích, které nikdy nenastanou a tak dál. Vím, že to zas přejde, ale stejně to nesnáším.
Je to ale pořád něčím snesitelnější než úplně jiná situace, která mi poslední dny šlape na paty. Už zase se mi zdává o bývalém a pak se budím s pocitem, že jsem svoje štěstí navěky dorazil. Vybavuje se mi jeho "Nikdy jsem nemiloval nikoho tak jak tebe" a říkám si, jestli tohle tvrzení nebudu moct já vztáhnout i na budoucí čas. A zatímco se snažím nebrečet v autobusu cestou do práce, poslouchám šedesátky a vzpomínám, jak si tehdy sestavoval na youtube seznamy hitů populární hudby podle roku vydání.
A mluvím jako chodící nihilist meme.
Když jsem dočítal Prousta, říkal jsem si, že ještě jednou chci zažít jednu takovou "Albertinu". Jednu lásku, která mě bude ždímat. Že jsem na to připravený, že už jsem připravený se zase zabouchnout. A můj mozek mi na to řekl nasrat na tebe. A místo toho jsem jak prázdná schránka a občas mi nervy rozdrnčí jen mírná sympatie a nebo, častěji, prostá marnivost a slabost pro krásu. A nakonec vlastně ani nedovedu uvěřit lidem, že by mě oni mohli mít rádi.

Možná, že bych takhle dovedl přežít: prostě nikoho nemít a veškerou erotiku si zprostředkovávat pornem a pak někdy v sedmdesáti pojít úplně sám.
Možná že tak budu muset přežít.

A co teda pan P.? Mám ho rád? Mám ho rád. Aspoň tím způsobem, jakým teď dovedu. A Zlatovlásko, krásko, kdo ví, co bude dál...

My wandering consiousness

20. listopadu 2017 v 21:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V jednu chvíli jak by se svět kolem mě začal houpat. Bylo to mezi prvním podlažím a druhým mezipatrem Ústavu. Kolega zrovna vyprávěl něco o věnečku a já se musel zastavit a chytit zábradlí. Všechno se jednou zhouplo a já čekal, až to přejde, jak tomu bývá, když má člověk nízký tlak. Ale nepřešlo nic. Svět se jen houpal o trošku míň. Stejné houpání mi dělalo společnost i v neděli a dnes.
Učitel biologie na střední škole, vážený pan M., mi říkal, že když se mi motá hlava, může to být z toho, že mám pocit, že nedržím svět ve svých rukou. Tehdy jsem seděl na posteli s notebookem a poprvé jsem se seznamoval přes seznamku s kluky. Koukal jsem z okna a najednou se svět roztočil a pak zase zpomalil. Ale jen na chvilku a najednou bylo všechno jako dřív. Pokud jsem život neměl ve svých rukou tehdy, zajímalo by mě, jak moc jsem ho musel upustit teď. Možná jsem ho ale jen omylem roztočil jako káču a on jen dělá, co jsem po něm chtěl.
Že bych měl nějakým způsobem svůj život ve vlastních rukou se říct nedá už několik let. Spíš než abych ovládal já svůj život, ovládá život mě. A já se nechávám unášet. Věci se dějí a já je přijímám a pak si kvůli nim zoufám - často prostě proto, že nevím, co jiného se životem. Pak jsou tu samozřejmě výjimky. Jako třeba pan P., kterého přijímám ochotně. Můj mozek si řekl "tohle chci" a zbytek si říká "tak jo". A možná proto se najednou všechno rozkolébalo. Nebo možná proto, že jsem unavený a nevím o tom. Nebo proto, že odchází kolegyně a mně je to líto. Nebo možná proto, že mám ztuhlou krční páteř a hraju moc Skyrim.
Kdo ví.
Možná jsem jen moc dlouho střízlivý.
A nebo mám Meniérovu nemoc, ostatně tinnitus mám už rok a tohle by bylo jen završení celé té dokonalosti (a taky konečně skvělý důvod nenávidět vlastní život a chtít umřít - totiž důvod patrnější a diagnostikovatelnější, než fakt, že život nemá smysl a všechno se řítí k entropii) - jenže já ji nechci. I kdyby mi to mělo tisíckrát omluvit cokoliv.
A kdo ví, co bude dál (chce tě bohatý král, zlatovlásko, krásko, dýjadýjadá).
Ze všech whisky na světě mám největší chuť na Johnnie Walkera Black label. Ale protože jsem líný si ho koupit, abstinuju. Což je dobře. Ale očividně mi to naprosto k ničemu není.
Přemýšlel jsem, jaký je anglický výraz pro omdlení. Vybavila se mi existence nějaké fráze a marně jsem si lámal hlavu. Ten výraz je Faint. V životě jsem vědomí neztratil. Snad jen tehdy, když jsem se pustil jako pětiletý parchant na kole z kopce, zabrzdil jsem přední brzdou a rozbil si obličej na škváře. Tehdy jsem možná na chvíli mimo byl a pak mě babička nechala spinkat s otřesem mozku.
Zajímalo by mě, jaké to je. V průběhu něčeho najednou přestat být, přestat vnímat. Říct si prostě "teď nechci svět" a na chvíli ho nemít. Jistě, že v realitě je to mnohem míň poetické. A zaručeně to není vyžádané.
Zahubil jsem další pokojovou rostlinu. A to je asi tak všechno.

Další články


Kam dál