Měkké horké vymyšlené

26. dubna 2017 v 13:31 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zdá se, že nejstrašnější sny jsou ty, ve kterých mě někdo líbá. Když to pak doplním o Idioteque od Radiohead, je z toho naprosto úžasně svíravá nálada. Nevím, kolik jsem za poslední půlrok políbil kluků (kdybych chtěl, dovedl bych to spočítat), ale žádný polibek nebyl cítit takhle. Tak měkce, tak příjemně, tak hřejivě. Vtipné, že zrovna takové sny se mi zdají po schůzce, po které jsem si rezolutně řekl nesmíš se zamilovat, nesmíš být nadšený. Asi mě fakt dohnala jistá forma osamělosti. Ta, kterou už jsem někdy potkal: touha po pozornosti, po pochopení a po lecčem naivním. Rozhodně by stálo za zamyšlení, jestli jsem něco takového měl v minulém vztahu (i o tom se mi zdálo). Možná na tom vážně něco je, možná je fakt jiný spát s někým, koho máte rádi. Možná, že polibky od milované osoby jsou skutečně měkčí a snovější. Ale upřímně tomu nevěřím. Každopádně jsem se probudil s pocitem, jako bych byl několik let nepolíbený.
Jedna z teorií říká, že líbání je chování vyvolané parazity, které má sloužit k tomu, aby se parazitické organismy mohly lépe přenášet. Něco jako profláklá toxoplasma, ale trochu jiné. A jiná teorie tvrdí, že líbání je způsob, jak se očuchat a (na nevědomé úrovni, nejspíš) vyhodnotit, jak moc nám druhý voní. Možná mi ještě nikdo nevoněl dost, kdo ví. Je ale pozoruhodné, že chování, které považujeme za tak nesmírně samozřejmé a úžasně romantické, není dokonce přítomné ani u všech lidských kultur. Pro některé je to dokonce naprosto odporný akt, ke kterému by se dobrovolně neuchýlili.
Všechno je někdy hrozně zvláštní. To, že se někdy dovedu smát od rána do večera nad nihilistickými vtípky, říkat si, že jsem emo a jsem na to hrdej a pak se ptát sám sebe, co se to se mnou stalo. Však víte, takové to "byl jsi tak veselej kluk" a tak dál. Potom mi dojde, že ne, nebyl. Nestalo se vlastně vůbec nic. Možná jsem vyšperkoval realizaci svého emařství a nihilismu (rozdíl? sebelítost). Ale co se vlastně změnilo? V patnácti jsem měl depky, v šestnácti jsem měl depky, v osmnácti jsem měl depky a asi nemusím pokračovat. Je fakt, že ten pocit absolutní nesmyslnosti jsem poprvé zachytil někdy na fildě, takže ve dvaceti. Moje pseudoumělecké deníčky z mých pubertálních let jsou víceméně groteskní variací na bipolaritu a můj ještě víc pseudo- deníček, na který si píšu občas doteď, je snad ještě grotesknější. Je vlastně celkem vtipné, jak se to všechno opakuje a vrací. A že ani když jsem snížil své morální standardy a začal být mnohem víc "slutty", tak to nepomohlo vůbec ničemu. Tahle osamělost nemá nic společného se sexem a dost možná ani se vztahem.
Pak je tu ta drobnost, která mi vrtala ve snech (i ve dnech) do včerejška. O krásňoučkém prodavači kdesi v obchodu, kterého bych mohl oslovit, což, jak se později ukázalo, neudělám. Ale, jak se pak ukázalo ještě později, najdu ho na seznamce a napíšu mu a on nebude mít zájem si psát, protože ho unudím k smrti. Běžný příběh každodenních malicherných marností. A pak je tu ta záležitost s kamarádem, o kterého zřejmě zájem má a se kterým se vyspí a moje rádoby zlomené srdíčko (je zlomené nadvakrát, ale ani jednou ne tímhle, protože už nejspíš zlomit nepůjde, dokud se samo neopraví - a toho, že už je v pořádku, si stejně všimnu zas až ve chvíli, kdy se bude něčím lámat). Abych navázal: a moje rádoby zlomené srdíčko se zachvěje zlomenou malicherností, marnivostí a kdovíčím. Pak se budu ptát pořád dokola, co jsem udělal špatně a proč jsem vlastně tolik nudný, tolik - co vlastně? A nikdy si neodpovím, neodpoví nikdo, protože nikdo neví.
 

První chuť

23. dubna 2017 v 22:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Převaluju v puse lítost. Chutnám ji jako whisky. Jsem zabalený do deky jako do kokonu a pořád přemítám. Ta chuť je přesně to, co bych chtěl vyjádřit, ale netuším, za jaký konec se chutě pojímají a vlastně ani netuším, kterým okamžikem začít. Je mnohem těžší psát, když se věci zamotají tak, že už pro ně linearita neexistuje. Tím chci říct, že už není jasné, kde má co příčinu, co je následek a kvůli čemu bývám smutný.
Minulý víkend jsem se probudil brekem a pak jsem se procházel po místech, která neznám, jen abych tenhle víkend zjistil, že je znám, jen jsem k nim došel jiným směrem, než jsem čekal.
Slova a věty mi dnes nejdou.
Je vlastně těžký vůbec vnímat tyhle věci, když se na ně zaměřím. Najednou se rozplynou, včetně toho pocitu a chuti a já zírám do prázdna a nedovedu popsat, co jsem se snažil vidět.
Největší problém je nejspíš v tom, že kdykoliv mi něco už přijde na mysl, zjistím, že to nestojí za napsání. Všechno je to totiž převážně o ničem.
Možná jsem chtěl napsat jen abych nevynechal tenhle měsíc.
Nebo možná proto, že mě napadla spousta věcí, když jsem viděl dva páry cestou z mé schůzky, na které jsem vyprávěl asi hodinu o literatuře. Rozsáhle. A ani jedna z těch dvou představ vztahu - vztah, kde můžu druhému vyprávět o literatuře, ani vztah, kdy můžu partnera nosit na ramenou a v noci se venku smát - neodpovídá tomu, jaký vztah jsem měl. A přitom právě myšlenky na to, co jsem měl, mi připadají nejsmutnější.
Nedovedu o tom napsat tak, aby to neznělo jako obyčejný, i když pro mě to obyčejný není. Možná o tom prostě neumím psát a možná už neumím psát o ničem. Mám zas ten příšerný pocit, že to, co chci skutečně vyjádřit, ze mě nemůže vyjít. To nutkání do něčeho praštit, i když to nepomůže.
Je mi zima a každou noc před spaním myslím na to, jaké to bylo, když mě mohl přítel obejmout, jak jsme se navzájem hřáli a on mi pak kradl peřiny. Rána jsou lepší, protože myslet nemám čas. Taky myslívám na tu poslední noc, kdy tu přespal, už po rozchodu, ale stejně jsme se probudili v objetí. A pak si říkám, jaký by to asi bylo, kdybych se tehdy nepřekonal a nevstal. Kdybych tehdy udělal to, co jsem měl nutkání udělat. Prostě zůstal ležet a řekl, že nikam nepůjdu.
Zapomínám, že tehdy jsem věřil, že to je všechno ten nejlepší nápad.

To je kus té chuti. Jeden tón, nebo tak něco. Ta neustále se vracející hořkost, že něco bylo a už není, ale klidně by mohlo být.

Andělská trumpeta

28. března 2017 v 21:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nikdy jsem neviděl kvést hlaváček a nikdy jsem neviděl kvést durman. Přinejmenším si to alespoň nepamatuji. Před očima mi v nepravidelných intervalech vykvétají úplně jiné věci. Látky obsažené v durmanu, skopolamin, atropin a hyoscyamin, jsou zodpovědné za rozvoj různých fyziologických reakcí, které se mohou velmi lišit v závislosti na dávce. Zatímco při nízkých dávkách mohou snižovat srdeční frekvenci, při zvýšení dávek ji naopak mohou zvyšovat až k tachykardii. Od určitých dávek, jak známo, jsou tyto látky obsažené v durmanu smrtící. Mají ovšem i jiný zajímavý efekt, a to je jejich schopnost vyvolávat velice specifické halucinace.
Změněný stav vědomí vyvolaný durmanem se liší od stavů, které jsou vyvolané jinými, více konvenčními halucinogeny, jako je LSD či psilocybin obsažený v lysohlávkách. Durman vede k halucinacím, které jsou něčím podobné snění. Dochází totiž k tomu, že intoxikovaný ztratí schopnost rozeznat, co je realita a co halucinace. Je celkem dobře možné, že budete naprosto přesvědčení, že čekáte na vlak, zatímco stojíte nahatí v koupelně, a budete o tom přesvědčovat nejen nevěřícně přihlížející členy rodiny, ale také své kamarády, kteří u vás v koupelně samozřejmě vůbec nejsou. Budete si dokonce naprosto jistí, že vlak dřív nebo později přijede.
Podobně jako durman fungují jistá hnutí mysli, která nejsou vyvolaná žádnými pozřenými látkami, ale myslí samotnou (striktně řečeno změnami v neurochemii mozku). I tato hnutí vás mohou přimět naprosto nekriticky převzít nejrůznější tvrzení. Obvykle jsou to však tvrzení, která jste už v mysli někdy pronesli. Například to, že nestojíte vůbec za nic. Je to právě přesvědčivost, s jakou se zjevují, co jim dává sílu. Rozum, kdyby v tu chvíli byl schopný nezaujatě fungovat, by vám nejspíš řekl, že to není pravda, mohli byste ho dokonce donutit, aby vám ukázal něco, co jste dovedli docela dobře, aby vám připomněl lidi, kteří vás mají rádi a tak podobně. Jenže on nefunguje, nebo přinejmenším ne nezaujatě (až moc záporů v jedné větě).
Tragédie této situace spočívá tedy v tom samém, v čem spočívá nebezpečí otravy durmanem. Člověk není schopný myslet mimo tento stav, ale právě jen uvnitř něj, s přejatými axiomy. Tentokrát to ovšem není čekání na vlak, který dozajista přijede, ale přijetí marnosti vlastního života.
Rozdíl mezi nihilismem a depresí spočívá ve vztahu. Zatímco nihilismus ukazuje, jak marné je veškeré bytí (jak se celý vesmír díky zákonům termodynamiky řítí do stavu nejvyšší entropie, která je se životem naprosto neslučitelná, například), deprese se tváří, že marné je především vaše bytí. A ne jen marné, ale taky naprosto příšerné. Je prázdné, ale ne jako sud, který můžete kdykoliv naplnit. Je prázdné bolestivě, příšerně, tak moc příšerně, že byste si radši přáli cokoliv jiného - i nepříjemnou smrt.
A tak se mi stalo, že jsem po pátém neúspěšném pokusu naměřit buňku vyhrabal odněkud všechny ty věci z posledních dní. Věci, které jsem v sobě tehdy pečlivě uschoval, aniž bych o tom věděl, k pozdějšímu zneužití. Jak jsem spolužačce odvětil "já ne", jako kdyby mi na tom nezáleželo, ale ve skutečnosti jsem vevnitř právě zažíval příšerné zklamání z toho, že já, na rozdíl od ní, nevím a nikdy jsem nevěděl, jak se mění cholesterol na glukokortikoidy. A o pár hodin později šok, že všichni kolegové mají červený diplom. Šok ne ani tak proto, že já bych ho mít nemohl, ale právě proto, že zatím existuje šance, že bych ho mít mohl. Pokud by čtyřka na první nebo druhé zkoušce nic neznamenala (jen to, že nebudu mít šanci na červený diplom a nebudu se muset tolik bát u dalších zkoušek), tak u poslední a předposlední už byla naprosto děsná (protože po semestru plném jedniček by bylo naprosto příšerné to zvorat). A pak, když člověk ví, že tenhle jeho hloupý výmysl s diplomem je něčím, čeho by měl dosáhnout, je to ještě horší. Další věcí, kterou jsem si vytáhl k podnícení toho neblahého stavu, byla ta věta, kterou prohodila kolegyně "což si myslím, že je základ, který by měl umět každý od nás". Hádejte, kdo to neumí. A tak jsem se propadl do beznadějné paniky ohledně svých studijních schopností a toho, že nemám čas to dohánět.
Tahle otrava ale pokračovala dál a velice zručně vyhmátla další vzpomínku. Jak jsem ležel v pátek v noci v posteli a najednou jsem zjistil, že už je to měsíc, co jsem si naposledy psal s bývalým. Že on už pravděpodobně vede nějaký jiný život, zatímco já nejsem schopný vést vůbec žádný život. A především vyhmátla to, jak se se mnou najednou začal točit celý svět, tu závrať, ze které mi bylo na zvracení a musel jsem se pevně držet peřiny a se slzami v očích doufat, že jednou přestane. A ten absurdní sobotní nápad, že se to možná teď bude dít pokaždé, když budu ležet v posteli.
Fakt, který mě naprosto děsí: Že ani po rozchodu a odloučení nejsem schopný nemilovat svého bývalého partnera, co hůř fakt, že stále silněji nevěřím, že by na světě existoval někdo, s kým bych dovedl být šťastný, nebo alespoň o trochu šťastnější než nešťastný. A že moje poslední nadšení, jakkoliv hloupé, marnivé a bezvýznamné, ve mně nakonec zanechalo jen živnou půdu pro hořkost, která je čím dál větší.
Nakonec jsem tupě zíral do obrazovky na buňku, kterou bych měl naměřit a nepřál jsem si nic, než aby tohle skončilo. A přestože jsem věděl, že dřív nebo později tenhle stav pomine (jen aby se zase znovu vrátil, samozřejmě), chtěl jsem ho ukončit hned a byl jsem si téměř jistý, že až přijedu domů, nakoupím si tři lahve absinthu, seberu veškerý lexaurin, který máme doma, a možná taky jiné léky, a půjdu někam do lesa se opít. A pro jistotu si dám na hlavu igelitový pytel, aby to všechno bylo jistější.
Bylo to možná poprvé, co jsem se na kolegy v laborce neusmál, když jsem se s nimi míjel na chodbě - nejen, že jsem se usmát nechtěl, ani jsem se usmát nemohl, možná jen tak bezděčně a prázdně, spíš ze zvyku, a ani to se nestalo. A když jsem přišel domů, nalil jsem si skleničku absinthu a nasypal jsem do ní spoustu cukru a naředil to vodou a pak jsem si pomalu otevíral ionotropní GABA receptory, dokud se mi aspoň trochu nezlepšila nálada.
Nejhorší je ale fakt, že to není poprvé a ani naposledy. Že Vánoce takové byly celé, a dny před nima taky, a jediný důvod, proč takové nebylo i celé zkouškové, byl ten, že na to nebyl skoro vůbec čas a že strach ze selhání je pořád o malinkou trošičku silnější. Důvod, proč taková není většina posledních dní je ten, že jsou utopené ve Skyrimu. Ale těžko bych mohl popřít, že každý týden brečím třiktát a že vážně nevidím jediný kousek smyslu v tom všem. Nevidím smysl v sobě a nevidím ani žádný přínos, který bych poskytoval - neviděl bych dokonce ani smysl a přínos toho přínosu, kdyby nějaký existoval. Ta poslední věc, kterou vzdoruji marnosti úplně všeho, je moje vegetariánství. To, že jsem si navykl, dokud jsem ještě mohl, dělat alespoň něco, co by mohlo nějak prospět něčemu. Přestože snažit se o zachování životního prostředí nebo pomíjivých životů zvířat, nemá, když odstoupíme trochu dál, stejně žádný smysl. Život, stejně jako cokoliv jiného, jednou zanikne - a jednou bude úplně všechno jedno. Nakonec mě ale stejně netrápí to, že bych nedělal nic přínosného, ale prostě to, že si nedovedu ani představit, že bych někdy mohl být šťastný a spokojený se svým životem.
Nakonec je to celé o tom, že některé dny jsem schopný tomu vzdorovat líp, některé dny hůř; balancuje to na ostří nože a stačí vždycky tak nepředvídatelně malinko, aby to sklouzlo do té durmanové halucinace, která nakonec ani není tak daleko od pravdy, ale zanechá člověka bez veškerých obranných mechanismů. Pak si říkám co kdybych k tomu psychiatrovi přeci jen zašel, ale stejně vím, že nevěřím, že by to pomohlo a že víc než být v pořádku si přeju nebýt.
Nikdy jsem neviděl kvést hlaváček jarní ani žádný jiný a až tak mě to netrápí. Zato rozkvetlý durman bych viděl tuze rád.
 


Krosis

22. března 2017 v 22:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přemýšlím, jak co nejlépe vystihnout, jak se cítím. Možná úplně nejtrefnější, rozhodně výstižnější než to, co se chystám psát, by bylo prostě jen hodně hodně dlouho držet klávesu A. Můj život v posledních dnech se skládá - ale houby. Neskládá se a vlastně ani žádný život nemám. Nejpříjemnější stavy zažívám, když jsem rozptýlený, odtržený od sebe. Například když se plně ponořím do Skyrimu a sžiju se se svou postavou.
Pak jsou tu ale ty chvíle, kdy se musím vynořit a podívat se znovu na svůj život. Před půl rokem (ó ano, už je to půl roku - a tohle ó ano čtěte prosím jako sebeironizující a úmyslně teátrální zvolání) bych určitě ani neposmyslel, že mi touhle dobou bude takhle. Nebo možná i pomyslel. Vlastně to byla jedna z věcí, kterých jsem se bál. Že za půl roku - v mých předrozchodových proroctvích dokonce padlo něco i o celém roku - budu mít pocit, že to všechno byla šílená chyba, a pořád budu milovat bývalého. A hle! Je to tak. Směšné je, že to byla jedna z mála racionálně opravdu sprácných věcí. Rozejít se se člověkem, kterému jsem ubližoval, se člověkem, kterého jsem sice miloval, ale se kterým jsem nikdy nebyl úplně spokojený (otázka je - jsem vůbec schopný být s někým spokojený?), se kterým jsem neměl skoro nic společného a tak dál. Zní to velice rozumně, zvlášť když o tom člověk přemýšlí několik měsíců. Že to bylo rozumné rozhodnutí vidím i teď. A stejně se stává, že přibližně dvakrát nebo třikrát za týden brečím, protože se mi stýská, protože mi to všechno chybí. Když si teď vzpomenu na ten pocit a srovnám ho s tím, jak mi zní slovo "brečet", přijde mi, že jsou to úplně jiné věci. Cítím se v těch chvílích bezmocný, ztracený a zoufalý. Bolí to.
Nepřijde mi, že by bylo ještě k něčemu psát. Myslím sem (psaní v nějakém tvůrčím smyslu jsem vzdal už před delší dobou). Nepomáhá mi to a představa, že by to dávalo něco někomu dalšímu je směšná. Držím se toho jenom kvůli komentáři od skkans. Netuším, kdo to je, ale vždycky si vzpomenu, že mi napsal něco, co mi dalo pocit, že pro někoho tohle moje psaní smysl může mít.
Za poslední měsíce se nestalo vůbec nic. Až na ten můj jeden předjarní rozpuk, který skončil tím, že jsem tenhle rozpuk našel na iboys, kde mě začal ignorovat. Samozřejmě, že prvotní rozpukové nadšení se vytratilo s prvním pokusem převést to celé nějak do reality. Z toho si odnáším ponaučení, že nemá smysl se nadchávat pro lidi. Je to úplně k ničemu. Vlastně mi začíná připadat, že vůbec nemá smysl se snažit kohokoliv najít a o cokoliv se snažit, protože je to všechno úplně duté. Ale ne duté jako sud, na který můžete zaťukat a on bude dunět. Duté tak nějak mrtvě, prázdně, jako něco, do čeho zaklepete a ono to neudělá vůbec nic. Nebudete z toho mít ani žádný počitek, bude to vlastně jako byste ani nezaklepali. Nepochybuju, že pokud by se náhodou někdo našel (mám tendenci posílat lidi do háje, kdykoliv se pokusí o nějaké romantičtější gesto), pokud by se snad nějakým zázrakem líbil mně a zároveň já jemu, vzpomněl bych si na bývalého o to silněji a stejně bych nebyl schopný k tomu člověku cítit nějaký hlubší cit.
Už delší dobu mám pocit, že to, co se stalo před půl rokem (ale taky před rokem) mě po téhle stránce jednoduše zdevastovalo.
Je zajímavé, že čím déle se znáte s některými lidmi, tím míň si s nimi máte co říct, ale zároveň existují lidé, se kterými si máte co říct tím víc, čím víc se bavíte. Jako byste s těmi prvními postupně vyčerpali nějakou předem danou zásobu mluvení, ale s těmi druhými se spíš postupně ladíte na stejnou vlnu, až se nakonec množství slov a témat stává téměř neomezené. Aby to snad neznělo tak krásně, musím dodat, že to má pokračování. Pak se totiž něco stane, těžko říct co, a tahle zásobě se najednou stává nepřístupnou. Jako by se ty vaše vyladěné vlny postupně zase začaly rozlaďovat, vzájemná kontakt klesá a nakonec můžete jen nostalgicky vzpomínat na ty věci, které byly, na to, že někde v nedosažitelných dálkách si pluje tenhle rezervoár společných témat, ale vy už na něj nedosáhnete.

Při lézi části mozku nazývané amygdala dochází k tomu, že člověk má mnohem víc příjemných pocitů a mnohem míň těch negativních. Stálo by za zamyšlení, proč se takový zákrok neprovádí na vyžádání.

Krosis znamená ve fiktivní řeči draků ze světa Elder Scrolls hluboký zármutek, lítost. A tak si myslím, že je to slovo, které se k nedávné minulosti (a pravděpodobně i k blízké budoucnosti) hodí naprosto skvěle. Tuhle svoji lítost, kterou tu tak marně popisuju, totiž utápím co to jde ve Skyrim.

Je mi zima, a možná je to proto, že mám chladno někde uvnitř, protože se nemůžu zahřát. A jestli se nějak cítím, tak především unavený.

Předjarní rozpuky

24. února 2017 v 23:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někde leží náměstí a u toho náměstí jezdí tramvaje. U zastávky tramvaje je papírnictví a v něm sličný mladík, u kterého jsem dnes platil tři sešity, abych měl do čeho psát ve škole. Možná je to tím, že jsem ráno měl úzkost a vzal jsem si lexaurin, možná je to tím, že přecházím do interglaciálního období, ale rozproudila se ve mně krev, probudilo se nadšení. A já hrozně moc chci - vážně moc - zkusit toho kluka oslovit.
Fakt je, že nevím, jak se to dělá. Místo toho poslouchám cocorosie a dýchám noční vzduch a je mi - z nějakého nepochopitelného důvodu - báječně. Cítím se skutečně jako kdysi, jako v té době, ve které mi všechno připadá, alespoň s tím několikaletým odstupem, naprosto živé a okouzlující. V době, kdy jsem si vykládal karty a cítil jsem se tak nějak dřevěně a přírodně, přirozeně a živě (možná kvůli vůni run a země?). A tak si říkám, že bych si mohl vytáhnout z balíčku tři karty a podívat se, co bych měl dělat.
Celé si to idealizuju - a ano, už jsem stihl dojít (za to jedno absurdní odpoledne) do stavu, kdy si představuju, jak už jsme seznámení a jak se smějeme tomu, jak neobratně jsem se ho snažil oslovit - idealizuju si to, totiž tak, že myslím na způsob, jakým mi markoval sešit, na dotaz "třikrát?" a na to, jak jsem mu, celý rozklepaný, vytrhl kreditní kartu, zatímco se mi skoro motala hlava. Červenal jsem se?
A pak si říkám - proboha, je mi 24, jsem dospělej chlap, a sedím tu na koberci a jako puberťačka se řehtám a skládám hlavu do kolen a vzdychám a dělám všechny ty uhozenosti. Kdy se mi to naposledy stalo? Byl to ten den, kdy jsem se hezky oblékl a potkal Kluka z vývojovky - ten úžasně skvělý čtvrtek (myslím), kdy jsem měl modré triko s límcem do V a přes něj hnědý svetr a přišlo mi to jako geniální kombinace. Spíš než o čemkoliv jiném jako by to bylo o tom, co je ve vzduchu. Jako bych celý ten patos netvořil, ale vdechoval, sjížděl se pachy jara a probouzel v sobě tyhle zásoby života, které mi jindy připadají naprosto vyčerpané.
Netuším, co jim umožní vyloupnout se na světlo světa zrovna v tyhle dny, jak to s čím souvisí - netuším vůbec nic. Moje vzpomínka, vizuální obraz toho jinocha v mé mysli, už bledne. Nevypadal vůbec tak, jak si ho pamatuju, ale mnohem líp, zajímavěji. Měl na sobě něco, čemu bych se vysmál (nejspíš, vzhledem k mé tendenci vysmívat se módě). A světlé vlasy. Neměl jsem ani odvahu se mu kouknout do očí.
Cocorosie tuhle atmosféru ještě podtrhávají, všechno je podivně pěkné. Vážně pěkné. V naprostém kontrastu se včerejškem, kdy jsem měl pocit, že kdyby život v tu chvíli skončil, nebylo by vůbec nic, co by mi mohlo chybět (snad až na pár výjimek). Cítí se takhle lidé každý den? Je tohle pocit štěstí?
Tuším, že začínám další destruktivní imaginární lásku, že se zas pouštím do něčeho, co je nesmírně zhovadilé, ale možná, že to má cenu dopustit. Pro ten pocit života.
První, co jsem chtěl udělat po příchodu do školy udělat, bylo odchytit spolužačku K. (říkám tak už někomu?) a říct jí, že v papírnictví tam a tam je ták krásnej prodavač. Místo toho jsem mlčel a teď přemýšlím, co bych tak ještě mohl potřebovat v papírnictví?

Další články


Kam dál