Strange weather

2. května 2018 v 22:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Na scénu vstupuje zázračná paní, kouzelnice, převoznice, říkejme jí Paní M. Paní M. mi pomáhá pochopit, co je špatně a co dělat, aby to špatně nebylo. Paní M. tvrdí, že moje úzkosti z Pana P. mají původ v prázdnotě. Horror vacui se u mě údajně projevuje tak, že si raději zaplním všechna prázdná místa svého života vzpomínkami, které mi ubližují. Tady je tedy ta odvrácená strana uklidňující náruče nicoty - prázdno, se kterým se neumím smířit.
A nakonec mě to, vtipně, vrací k otázce, kterou jsem si pokládal před pár lety a pak mě prostě přestala zajímat. Kdo jsem? Čím zaplnit prázdnotu tak, abych to byl já, aby to bylo moje. Čím dobýt zpátky zplanělé pláně a co na ně zasít? Zarostly lesem jménem Daniel.
Na okno si postavím květináč a do něj zasadím pár durmanů, na okrasu a na výstrahu - i sobě, že to můžu kdykoliv skončit, což by mě mohlo vyděsit, teď, když nechci. Na výstrahu komukoliv, kdo mi bude chtít zlomit srdce - že mu na rozloučenou, na usmířenou uvařím odvar, po kterém bude mít jeho kůže šarlatový odstín. Na výstrahu duševnímu zdraví - že stačí rozžvýkat pár plodů nebo kořenů a setře se hranice mezi skutečným a neskutečným a všední den se bude řídit pravidly snů.
Do okna si postavím kytičku kytku
Usínám s úzkostí, usínám na boku s polštářem před břichem a poslouchám desetkrát dokola Norský dřevo. Představuju si hořící draky, představuju si tu úžasnou pomstu na bezduchých dřevěných konstrukcích, na papírových kůžích, na věcech které by zanikly dřív než by splnily svůj účel. A přitom byly jako cesta, která je sama cílem, byly tím, co nás mělo spojit a já si jen přeju, aby nás nikdy nespojily, aby nikdy nic nebylo.
Přece jen si můžu odnést jedno poučení: Když vidíš červené vlajky, když vidíš výstražné symboly, dej ruce pryč propánajána, dej ruce pryč a utíkej. Kdo normální se postaví k výstražné značce a čeká na předvídanou katastrofu, kdo normální věří, že nikdy nepřijde?
Nezbývá než pokácet lesy, nezbývá než osvojit si svoje, vzít do ruky rýč a z potu a krve si postavit sám sebe. Nic nemá smysl, nikdy nemělo a nikdy mít nebude, a jestli z toho nechci zešílet, musím místo smyslu hledat radost. Paní M., mystička a kouzelnice, která odhaluje tajemství lidských duší, mi pomůže, když nebudu vědět jak dál. A já se prozatím pokusím nezbláznit z každé další úzkosti, z každé další prázdné místosti která v mžikuoka zaroste již jmenovaným lesem.
 

Dějdarmo

29. dubna 2018 v 12:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Darmoděj! Nevděk svět! Nehřeje! Nezebe! Není nic, a nikdo není! Jen ten strach, ach, ze sebe." Kdykoliv nepíšu diplomku, proháním si hlavou věty z Adama a Evy a spatlávám je dohromady s nejrůznějšími myšlenkami na pana P. Ještě pořád
"Ach, lásko má! Jsi z jezí rzi! A z vln! A z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří!"
A ona smála se, jako když všechno ví: "Není nic, a nikdo není, jenom vlci hladoví."
Mám nutkání sáhnout po Skácelovi, po Básních II. A přitom tuším, že jediné, co chci vidět, je "A prosil ale neuprosil/ a bál se ale neubál/ a studánka je plná krve/ a každý u ní jednou stál." Připomenout si, jak jsme byli společně na Vyšehradě a já se marně snažil najít slova z Hlaváčka nebo Šiktance a veškerá moje snaha o recitaci skončila přerušením Skácelem. Občas si jen zpívám a studánka ta nikdy nelže, protože každá lidská lež v studánce malé utopí se, i když je velká jako věž. Protože v podání Ivy Bittové mi to přijde úžasné.
Snažím se seznámit, protože se cítím sám. Cítím se příšerně sám, k uzoufání sám a především se chci zbavit něčeho, co ve mně bloumá a bouchá do všech zdí, ťuká na všechny dveře. Něčeho, co zbylo po panu P. Chci to vyhnat, zbavit se toho navždycky a dělat jako by nikdy nic nebylo (a naše seznámení, proběhlo, má milá, před kinem, který není). Zahnat myšlenky na to, že pro pana P. jsem byl prostě jenom kamarád, vymazat si z hlavy něco, čemu ani nemůžu říkat vztah.
Zbavit se vzpomínek na diskuse o tom, že pravda není. Zbavit se všeho, čím mi pan P. ublížil a co tu zůstává, i když on už tady není. Nejděsivější myšlenka je, že ho pořád můžu potkat, že bude trvat ještě celé věky než odjede a že všechen tenhle čas co zbývá meří dobu, kterou se mnou nechtěl strávit. Každý den od února do září je prostě jen další den, který se mnou pan P. nechtěl trávit, další připomínka toho, že jsem pro něj neznamenal nic (a možná i něco jo, ale ve srovnání s tím, co jsem znamenat chtěl je to stejně nic).
Vím, že to jednou zmizí, vím že to jednou bude pryč, stejně jako všechno, ale každá minuta, která mě trápí, je ztracená minuta. Ztratil jsem s panem P. září, říjen, listopad, prosinec, leden a bohužel i únor, březen a duben. (Ztracen. Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den a v konci deště, v konci pádu stih své dětství. Zády k trati dralo listy v jízdním řádu.)
Nakonec si nemůžu pomoct a srovnávat ho s Mravencem. Nechci si připustit, že by mě zneužil úmyslně, ale zneužitý jsem.
(A nakonec si nemůžu pomoct a říkat si, s kým asi randí a spí teď. Jak je asi spokojený. Jestli si na mě vůbec někdy vzpomene. Říkám si, co a komu asi psával, když byl opilý a proč jsem to nebyl já, komu psal. Říkám si, co ho vedlo k tomu, aby si na zeď v kuchyni napsal A znovu láska, znovu, odedávna, zpovzdálí překáží smrti. A proč mně se vždycky vybaví nejdřív na nebi shírá se vítr, zítřejší nachový vítr a jímá mě to za srdce víc.)
Zbývá mi poslední den, ve kterém mě chrání před vším tímhle psaní diplomky. Za 26 hodin musí být diplomka odevzdaná na sekretariátu katedry a ještě předtím elektronicky a já netuším, co budu dělat pak, až se otevře ohromná propast času, který jsem doteď svazoval s diplomkou.
Měl bych si připomínat, co byl zač pan P. v prosinci a lednu, měl bych si připomínat, jak jsem sám nevěděl, jestli to je to, co chci, měl bych si připomínat, jak jsem byl rozladěný, že se nesměje stejným věcem a že se někdy bere tak příšerně vážně. Měl bych si připomínat těch 107 důvodů, které mi vadily. A pak si vzpomenu na V. a na to, že měl s panem P. čtyřku a je mi zase zle a představuju si, jak spolu někde sedí a vysmívají se mi společně, jak jsem blbej a naivní, že jsem toužil po panu P. Vybavím si to posměšně chichotání M., když jsem před ním zmínil, že jsem ani nevěděl, že V. a pan P. se znají.
Čeká mě první květen, další první květen a pusu pod jabloní budu moct dát jedině svojí svázané diplomce. I proto, že každý další člověk, kterého poznám, mě především nudí.
Pořád si říkám, jestli je lepší být sám, nebo být s někým jen proto, abych sám nebyl. Ono to vlastně tak jako tak skončí špatně.

Skládanka

23. dubna 2018 v 21:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Skládám se jako tahací harmonika. A jak se varhánky přibližují, vydávám nelibozvučný mečivý vzdech.
Skládám se jako nepovedené, narychlo sešmudlané origami. Ani složený nejsem pěkný.
Skládám se jako domeček z karet. První milisekundu se jen vychyluju z osy a tuším, že přijde pohroma, a než stihnu nabrat dech...
Skládám se jako křídla. Ale čí? Křídla motýla? Hezky k sobě, aby zakryla výstražný vzorek? Dokud se dost nenadýchám formaldehydu a s křídly jak zrovna byly nespadnu na dno skleničky. Křídla kachny? Hezky k tělu, do středu, do víru chaosu a problémů a sebelítosti. Křídla brouka? Zmuchlaná pod krovkama, schovaná před světem. Křídla včely? Unavená z celodenního bzučení, co unavená, vyčerpaná.
Skladám se jako polámané puzzle. Na každém dílku je obrázek, ale i kdyby věděl kam patří, nikdy tam úplně nezapadne.
Skládám se jako špatná báseň. Verše, slabiky a rýmy halabala smotané do nevalného výsledku.
Skládám se jako vějíř. Hezky vroubek po vroubku, když vím, že už nejsem k ničemu.
Skládám se jako list netýkavky. V reakci na nemilé signály z okolí.
Skládám se jako nepovedená skladba. Stejné čtyři akordy pořád za sebou a text nevalné hodnoty.
Skládám se jako model lodě. Tolik práce jen abych pak celý život ležel pro výstrahu vystavený v lahvi.
Skládám se jako zboží ve skladu. Každý den něco přibyde a něco zmizí, ale sklad je pořád udržován plný.
Skládám se jako nešťastný student neurověd, který stále dokola zjišťuje, že jeho diplomka stojí za hovno a neustále si tak připomíná, že neumí jedinou věc, kterou kdy chtěl umět: psát.
Skládám se jako opuštěný teploušek, co chtěl mít někoho rád a šel do toho s nasazením, které se mu v lepších případech jen nevyplatilo.
Skládám se jako člověk se zlomeným srdcem, který má pocit, že už je toho vážně moc.
Skládám se, bezduše, protože duše je jen jiné jméno pro soubor chemických a elektrických reakcí probíhajících v mozkové tkáni.
Skládám se, skládám, donekonečna a nikam to nevede a nepovede.
A když se neskládám, čtu zrovna Šiktance a dojímám se k nevíře, jak krásně umí někdo psát, i když mi to nepasuje do huby a doufám, že někdy na moje "Ach, lásko má, jsi z jezí rzi a z vln a z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří" odpoví "A ona smála se, jako když všechno ví. 'Není nic, a nikdo není, jenom vlci hladoví!'"
Skládám se a čekám na prince na bílém koni, který přijede a pochopí, proč vždycky brečím u Františka Dobroty a z celého toho skládání mě vysvobodí, ale jediný takový princ jsem na celém širém světě já.
Skládám se, skládám, ale nikdy se nesložím a nikdy nepřijde ten úlevný pláč, po kterém je svět najednou krásnější.
 


Zauzlina

15. dubna 2018 v 22:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zítra to bude týden, co jsem panu P. řekl, že s ním dál nemůžu být v kontaktu, protože mi to ubližuje. Což byl rozhodně krok správným směrem. Bohužel to, že si někoho zablokujete na facebooku, neznamená, že si odstraníte i jeho myšlenkovou verzi z vlastní hlavy. Tam může zůstat jak dlouho bude(te) chtít a pomalu vám vyžírat díry do šedé kůry.
Nic to nemění na tom, že od pondělí se cítím lehčí. Je tu jeden zcela zřejmý cíl: dopsat diplomku. A já se, jak pomalu začínám věřit, že to můžu stihnout včas, začínám děsit, že až tahle hrůza skončí, vznikne prostor, velký prázdný prostor, který během okamžiku celý obsadí pan P., ze kterého bude vládnout a vysaje mě. Strach, že se vrátí obsesivní myšlenky, myšlenky, kterým nelze uniknout a člověka jen vysilují.
Já přece vím, proč na něj nesmím myslet. Proč to především ani nemá smysl. A mám 107 důvodů, proč nemá smysl chtít s ním být. A vím, že ani nechci.
Zítra to bude týden a já netuším, jestli se vůbec něco zlepší. Ale naděje na zlepšení je vyšší, než kdybychom si psali. Než kdybych čekal na zprávy, nebo ještě hůř, inicioval konverzace. Než kdybych doufal, že něco něco znamená, i když to neznamená vůbec nic.
A takhle aspoň vím, že jsem pro něj nebyl nic víc než kamarád. Mělo mě to zasáhnout, zabolet a složit před týdnem, místo toho se to na mě řítí ve slow-motion a já čekám, jestli mě to trefí, a kdy.
Život nepřináší katarzi. Nepřináší ponaučení. To je jediné, co si z toho můžu odnést. Že nemá smysl čekat na zázrak, kterým se všechno rozetne, projasní a usadí. Život není jasný. Filmy končí pár minut po rozuzlení, ale v životě ten konečný klid nepřijde, nepřijde ani rozuzlení, přijde jenom další chvíle života, stejně nejasná a zauzlená, jako všechny před ní.
Tomuhle uzlu můžeme říkat Pan P. a můžeme se spolehnout, že spíš než rozuzlení přijde zapomnění.
A můžeme se spolehnout, že mi víc než kohokoliv, a možná i oprávněně, připomíná Mravence: toho člověka, co dovede být okouzlující, milý a pozorný, ale tuhle svou tvář odhalí jen když vás balí, a pak je všechno na vás. Říkáte si, že možná děláte něco špatně, že vám už neukazuje tu okouzlující tvář. Ale proč plýtvat úsilím na něco, co už máte? Proč se snažit, aby to bylo šťastné?
Nakonec je to jen ta stará známá hra. A já jsem v ní úplně stejně bezbranný jako když mi bylo 19. Figurky jsou možná maličko jinak rozmístěné a pan P. to možná ani nedělá úmyslně, ale dělá to.
A já si několikrát za den přeju, aby nebyl. A nepřeju tím zánik ničemu jinému, než svým vlastním myšlenkám.
Nejděsivější na tom všem je, že ho mám pořád rád. I přes všech 107 důvodů.

Smog V

18. března 2018 v 15:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Černé díry a zjevení:
Mé myšlenky na Pana P. jsou jako černá díra: těleso, jehož gravitační síla je tak velká, že pohlcuje i samotné světlo. Stává se mi tak, že v nestřeženém okamžiku, když se zřetězením asociací doberu opět neomylně ke svému netušenému cíli, přesáhnu bod, z něhož není návratu. Ani rychlost světla mi nepomůže, Pan P. mě úplně vstřebá a vysaje. Sedím pak v tichosti, místo slov trousím slzy a mám pocit, jako by se mi nad hlavou vznášel černočerný mrak. Obvykle pak pomáhá jen restart ve formě spánku.
Our hopes and expectations - black holes and revelations

Kognitivně behaviorální přístup:
Kdysi, když jsem nedokázal odolat myšlenkám na Střepa, přestože ty byly nesrovnatelně méně nutkavé, zavedl jsem si jednoduchou metodu. Kdykoliv jsem si uvědomil, že se v myšlenkách věnuji Střepovi, nebo že se k tomu blížím, přehodil jsem výhybku a místo toho usilovně myslel na Kantovu metafyziku mravů. Takový přístup by v současnosti nebyl příliš efektivní, protože toho o Kantově metafyzice mravů už vím žalostně nemnoho. Je tedy třeba vypracovat seznam témat, kterými se můžu usilovně zaobírat, pokud se budu blížit k černým dírám. Pro začátek, dokud není žádný seznam vytvořený, se věnuji popisu okolního světa.
Tak například včera: Pán má naprosto nevkusné kalhoty. A ta paní - tak naleštěné holinky jsou opravdu otřesné! A hele, i tahle paní má nechutné gumově se lesknoucí boty. A znuděný výraz. A obočí vyklenuté do dokonalého oblouku.

Draci:
S Panem P. se mi z nějakého důvodu pojí určitá infantilnost. Není to tak překvapivé, když vezmu v potaz, že jsme společně skládali draky a vybarvovali relaxační omalovánky v parku. Bylo to moc hezké a od té doby uplynuly čtyři ne až tak pěkné měsíce.
Ve středu si jedu pro draky, protože náš drak byl naprosto skvělý a nechci se pokoušet ho skládat znovu. Ve dne i v noci mě straší představa setkání s Panem P. a v hlavě si občas z ničeho nic formuluji případnou frázi, kterou bych naznačil, že už se dál nebudeme ani stýkat, ani bavit. A potom protidůvody. Mé nevědomí na to reagovalo snem, ve kterém, potom, co jsem mu to řekl, on pokrčil rameny a řekl tak jo. Bezpochyby totiž toužím, i když si to nechci přiznat, po projevu citů, po žádosti, abych se vrátil, po náznaku, že není všemu konec. A možná že se ze všeho nejvíc bojím právě lhostejnosti Pana P. Pořád bych chtěl slyšet "počkej, mrzí mě to, chtěl bych s tebou být". A přitom vím, že to neuslyším.
Fakt ale je, že s černou dírou myšlenek na Pana P. je třeba nějakým způsobem skoncovat. Ve žluté sově jsem se naučil depresivní půlhodinku: je to regulovaný způsob prožití vlastních negativních pocitů. Člověk se půl hodiny věnuje soustředěně svým temným pocitům - ale právě jen půl hodiny. Potom jde dělat jiné věci. Má se tím naučit mít některé nálady a pocity aspoň trochu pod kontrolou, ale zároveň jim dát průchod.
Řekněme, že toto byla jedna z mých dnešních depresivních půlhodinek. Za den by měla být samozřejmě jen jedna, ale pokud se každý den počet těchto "půlhodinek" bude snižovat, říkejme tomu úspěch.

Další články


Kam dál