Patnáct sem, patnáct tam

Včera v 22:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdo mě donutil spočítat, kolik zamilování jsem už zaznamenal na tomhle blogu. Ve svých výpočtech jsem došel k číslu patnáct. Svým způsobem mě to děsí víc než můj počet sexuálních partnerů. Jako by bylo horší být citová děvka než být prostě jenom úplně obyčejná prošoustaná buzna.
"Nemůžeš věčně vytloukat klín klínem," upozorňuje mě nová kolegyně, která se postupně stává kamarádkou. Ptám se jí proč, ale odpověď mě neuspokojuje. A tak to zase zkouším. Zkoušel jsem to ve čtvrtek a budu to zkoušet v neděli, zkouším to každý den na Tinderu a Grindru a říkám si, kam až mě život dovede.
Někdy se nechávám unést představou, že všechny věci, které se kdy staly, každé odmítnutí, každé špatné rande, každý skončený vztah, všechny tyhle zkušenosti ve skutečnosti dláždí cestu k něčemu osudovému. Že jednou poznám někoho a budu vědět, že všechno, co se stalo až do té chvíle, se dělo z nějakého důvodu a směřovalo k jasnému cíli. Že najednou všechny věci zapadnou na své místo a všechna příkoří se rozplynou.
A pak se proberu a uvědomím si, že jsem pořád ještě naivní vůl.

Xi, překřtěný kolegyní na BI, nemá vůbec žádný smysl, není mi vůbec k ničemu dobrý a stejně jako všichni před ním, ani on mě nijak neposune. Jestli se nakonec posunu, budu to totiž zas jenom já, kdo se posouvá, ze své vlastní vůle, svým vlastním úsilím. Možná že tentokrát nechci nechat viset naději ve vzduchu. Jestli měl Pan P. v něčem pravdu, bylo to rozhodně v tom, že není nic horšího než naděje. Nemá totiž cenu doufat v něco, co je předem zcela jasně ztracené, vytrvale dělat někomu zadní vrátka a doufat, že se je jednou rozhodně začít používat. A něco mi říká, že Xi si těch zadních vrátek uchovává víc než dost.
Stejně se pak ale člověk zatetelí potěšením, když přijde zpráva, i kdyby to byla ta největší pitomost.

A tak si nepříliš nadějně píšu s bývalým spolužákem Pistolnice (musím vymyslet lepší jméno, už fakt) a divím se nad tím, jak někdo může být tak neskutečně nudný. Ale stejně si dovoluji cítit potěšení, že mi sem tam napíše někdo tak pěkný (se vší úctou tak neuvěřitelně fuckable).
A tajně doufám, že se ještě ozve jazykovědec hrající Bacha.
A nebo že se mi začne líbit člověk ze čtvrtka. Další z těch lidí, se kterými je mi příjemně, ale kteří mě nepřitahují. A který se, pochopitelně, nemůže dočkat další schůzky. "Víš jak jsi říkal, že se ti líbilo, že si ten kluk od schůzek nic neslibuje? Tohle by mohla být příležitost si to natrénovat," radí kolegyně, zatímco levou srdeční komorou napouští myš formaldehydem.
A kdo ví, třeba má pravdu.
Překvapuje mě ale, že po těch patnácti chlapcích mám ještě stále schopnost brát milostné city jinak než cynicky.
 

Iks s háčkem

9. listopadu 2018 v 17:04 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
V neděli to, myslím, budou tři týdny od setkání s Chlapcem jménem Xi. (Uvažovali jste někdy, jak krásný by byl svět, kdyby existovalo X s háčkem? ˇX? Mohli byste kráně říkat ˇxa, ˇxandy nebo dokonce jdi ˇxípku. Schválně si to zkuste napsat! Je to oblažující). Chlapec jménem Xi mi dává jasně najevo, že o nic jiného než přátelství nestojí, což zamrzí zvlášť v porovnání s tím, že na svém blogu má vystavené fotky bez trička a pokládá otázky jako "Mám se ukázat v boxerkách?". Naštěstí je takové chování zároveň dost výrazným výstražným znamením. Dokonce natolik výrazným, že přestože takové chování chápu (i já jsem konec konců attention whore), je mi jasné, že i kdyby tudy cesta vedla, zamyslel bych se, zda se radši nevydat jinudy.
Říkal jsem si, že další odmítnutí už nepřežiju, ale nakonec jsem se vrátil na grindr a nabídl se k mnohočetným odmítnutím, snad abych si posílil nervy. Ke skoku do víru dalších seznamek mi už moc nebrání. Ale jak sám Xi říkal "zoufalé časy si žádají zoufalé činy :x"
Ezouš má kluka. Tramtadadá! Nemůžu říct, že bych mu to přál, ale nakonec je mi to asi celkem jedno. (Možná si stejně tajně přeju, aby mu ten nový chlapec zlomil srdíčko. Jsem totiž škodolibá svině).

Vážně by mě zajímalo, co nakonec dělám špatně. Čím to, že každé rande se chovám stejně, ale dojem dělám s naprostou přesností jenom na chlapce, o které sám nestojím. Třeba jsem přeci jen trochu moc náročný, vybírám si lidi, kteří jsou vzheldem až moc v jiné lize.

Nevím-jak-mu-tady-říkám mi ve středu řekl, že si myslí, že patřím mezi 10 % nejhezčích kluků. Chvíli jsem se ušklíbal, ale ta myšlenka se mi líbí. Problém je, že i kdybych patřil, štěstí by mi to očividně nepřineslo.

Držím se rad Paní M. Snažím se všímat si kouzla okamžiku, snažím se zachytit každou chvíli, kdy mi něco aspoň trochu udělá štěstí. Jen díky moudrosti paní M. jsou tu momenty, kdy jsem rád už jen za to, že dýchám. Kdy se usmívám bezděčně prostě proto, že jsem. Tohle její kouzlo ale nepůsobí zdaleka tak silně jako v květnu a červnu.
Znovu se mi potvrzuje, že štěstí nepřichází samo. Že radost je výsledkem úsilí, alespoň pro lidi jako já.

"Kámo, ten je najednou tak o dva kiláky dál než v tu sobotu," říká mi kolegyně, která si prošla několik dní mé konverzace s Chlapcem jménem Xi. Je také prvním členem laborky, kterému jsem vyprávěl své milostné příhody. Pobavily ji rozhodně víc než příhody o tom, jak se nám oběsila zvířátka.

Držím se vší silou, držím se všeho, co je okolo, a nechci si přiznat dvě věci.
První věcí kterou si nechci přiznat je že o mě Xi nestojí.
Druhou věcí kterou si nechci přiznat je jak moc mě to mrzí.
Obě jsou samozřejmě pravdivé. Na rtech mi visí moudrost Xenin o tom, že je vždycky potřeba jít dál. Vždycky je potřeba jít dopředu, nenechat se zničit, nenechat se zastavit. Jako tank. Netuším, co mě čeká vepředu, ale může to být horší než to, co je za mnou?

Samozřejmě, že může. Čeká mě stárnutí. Hromadění chyb v DNA, z nichž pravděpodobně jedna dříve či později povede ke vzniku rakovinné buňky. Čeká mě degenerace kloubů, čekají mě bolesti zad. Čeká mě pokračující řídnutí vlasů, taťkovatění, dospělácká zodpovědnost. Čeká mě spousta nemocí.
Jsem v nejlepších letech, moje tělo bude už jen chřadnout, i kdybych se o něj staral sebelíp. Moje tvář bude rok od roku ošklivější, mé vlasy řidší, můj pupek špekatější. Možná se jednou, třeba za deset, dvacet let, podívám do zrcadla a řeknu si, že nechápu, proč jsem si nenašel někoho, když jsem byl ještě mladej.
Někoho - kohokoliv.

Sám se napomenu, že takhle myslet nemám. Nesmím. Jednak to k ničemu nepovede, a jednak nikdo neví, co budoucnost přinese.
Nakonec budu polykat kmenové buňky z placenty singapurských laní a budu krásný na věky věků.

A nebo mě čeká víc pohádkový konec.
"A žili šťastně až po smrti."

Flashback

4. listopadu 2018 v 20:12 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
Vzpomínám na těch pár týdnů po rozchodu s *jak mám kurva říkat člověku, se kterým jsem strávil tři roky* Zhulencem. Ano, říkejme mu Zhulenec. Vzpomínám na těch pár týdnů po rozchodu se Zhulencem. Měl jsem pocit, že mi u nohou leží celej svět. Že se najednou otevřely všechny dveře světa a já mohl mít na co jsem si ukázal. Na všechnu tu svobodu, na to, jak jsem si cestou do práce zpíval Sweet escape.
Na dobu, kdy jsem ještě nepoznal, že celá ta svoboda je jenom převlečená prázdnota. Že za většinou dveří najdu jenom zklamání a že se následujících několik let nebudu mít ke komu přitulit, když mi bude smutno.
Včerejší dlouhá diskuse s Chlapcem jménem Xi (překřtil jsem Kzi) mě popostrčila k zamyšlení, kdy jsem naposledy někoho dobýval. K mému překvapení se žádný z mých vztahů nevyznačoval velkým vstupním úsilím. Vždycky to šlo samo, snad kromě Pana P., kde jsem tomu pomohl dvěma skvělými nápady na trávení času. Naopak vždycky, když jsem se snažil, skončilo to tragicky. Pro představu třeba Racek, Letní Bouře.
Přišel čas, abych se začal snažit? Abych začal dobývat, abych byl já ten, kdo je iniciativní? Možná. Ale mám šanci to zvládnout?

A pak jsou tu ty chvíle, kdy je mi fakt smutno, protože mi chybí někdo, s kým bych trávil hodiny zažraný do zábavné konverzace i přes net. Kam se za ta léta všichni poděli? (Nečte tenhle blog nějaký sličný gay, který by mě chtěl ušetřit nutnosti se snažit někoho dobývat? Plís?)

Když nad tím tak přemýšlím, tak mi teď místo světa u nohou leží jenom hovno. Což nakonec nebude takovej rozdíl.
 


Co asi dělá Letní Bouře?

2. listopadu 2018 v 22:20 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
V hlavně vedu fiktivní dialog s Kzi. V něm narážím na to, že venku často používal obrat "kámo". A to mi připomíná jednoho kluka, do kterého jsem se zamiloval ještě než jsem se vůbec setkali. Před očima se mi vybaví F. (alias Letní Bouře), jak sedí v místnosti. Se stejnými vlasy, stejnými rty. Nejspíš úspěšně pokračuje ve svých studiích, patrně je vlastně už dokončil.
Sedí v pokoji a čte si knihu. Pokoj má uklizený a není tam sám. Na pohovce je rozvalený kluk, se kterým se F. schází už pár let. Občas na sebe hodí pohled a usmějí se. Je čerstvě vyvětráno.
Kámo, prohodí občas F. a pokračuje nějakou větou.
Jak z jeho úst asi zní jiné věci než "myslím, že toho nemáme moc společného" a "nejsi ty Tomáš"?. Nejspíš zní pěkně. Nejspíš má v pokoji spoustu rostlin a v životě spoustu radosti. Sem tam si dá jointa, tak jednou, dvakrát do měsíce. Pracuje ve svém oboru, v soukromém sektoru, a práce ho baví. Rád cestuje, pořád miluje Francii.
A to je asi tak všechno, co mě napadá, kámové.

Ephemerality

28. října 2018 v 23:21 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
Pokaždé to, dřív nebo později, dojde sem. K tomuhle pocitu, k téhle myšlence. A vím, že kdybych se někdy rozhodl se zabít, tak by to bylo v takovou chvíli. Je mi dvacet šest, vypadám průměrně a čas běží. Lepší už to nebude.
Vzpamatovávat se z každého dalšího odmítnutí je jako slepovat dohromady něco, co se roztříštilo na střepy. (Melodramatická vsuvka: A jak říká Maruška Rottrová v písni To mám tak ráda, "Co je na střepy už se neslepí.") Nikdy už to nebude ono, nikdy už to nebude jako dřív. Přestože si naprosto uvědomuju pomíjivost, zbytečnost a malichernost každého dalšího neúspěšného rande, škody z nárazu to snižuje jen minimálně. A tak se dostávám k tomu, že i když mám spoustu zkušeností se vztahy, jsou to téměř veskrze zkušenosti špatné. Skoro by se mi chtělo říct, že žádná láska není bez bolesti.
Paní M. mi občas říká, že mi to sluší, že jsem pohledný a vytrvale tak naznačuje, že ještě nejsem na vodstřel. Že by o mě snad mohl někdo ještě stát. Pravděpodobnost, že narazím na někoho a jiskra přeskočí oběma směry, i ta je dost malá. Pravděpodobnost, že to vydrží, ta je ještě menší. Nakonec si připomínám mantru kluka z minulé neděle (říkejme mu Kzi.), že nic není trvalé. Všechno je pomíjivé.
Tuším, že toužím po vztahu, který by té pomíjivosti vytrvale vzdoroval, dokud nepomine jeden z nás.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak zdrcený ze samoty. A že budu mít tak špatné vyhlídky. Že za celé dva roky stihnu jediné, a to posloužit panu P. jako kratochvíle na pár měsíců před odjezdem, a jinak nic. Vůbec nic, až na zkušenosti, kdy jsem v lepším případě byl ta svině já, a v horším, kdy jsem já byl ten, kdo dostal košem.
Někdy žasnu, že i přes to všechno jsem schopný v sobě někde vyhrabat další střípky naděje. Naděje, která stejně vede jenom ke zklamání.

A celý je to vlastně pořád ta stejná písnička. Same old story. (Nakonec vím, že chyba se nestala ve chvíli, kdy jsem souhlasil se schůzkou, ale už dávno předtím. Ve chvíli, kdy jsem do toho vecpal nepatrný kousek naděje. I ten totiž stačí).

Uklidňuju se představou, že jednou se s někým seznámím a všechno najednou zapadne na své místo. Že jednou potkám někoho a budu si moct říct, že kdyby cokoliv z těch předchozích zklamání vyšlo, odvedlo by mě to od něčeho, o co bych v žádném případě přijít nechtěl.
Samozřejmě, že takovému pitomému argumentu nevěřím. Nic nemíří k cíli, nic se neděje pro nic.
A nic netrvá věčně.

(Tak nějak tuším, že jsem postavený před dvě možnosti. Buď to budu zkoušet dál, a budu se nechávat pomalu ničit každým dalším odmítnutím, nebo si dám pauzu, a promrhám čas, příležitosti a poslední zbytky mládí.
V jádru stejně nevěřím, že se někdy někdo najde.)

A letošní Vánoce mě zabijou.

Další články


Kam dál