Šalamounek hadí hrozinky

28. června 2018 v 22:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
... a pak se probudíš a zjistíš, že nejspíš spíš, že budeš spát napořád a nebude to krásné. Poznáš, že ztratit vědomí není osvobozující. Vypnout zapnout, restart, ztráta kontinuity. Jsem, byl jsem, budu, ale co když jsem na chvíli být přestal. Léčil bych se Krásnou paní a Andělskou trumpetou, léčil bych se Muškátovým oříškem a Mandragorou.
Je to jako rozbitá deska. Pořád dokola ta samá písnička, ale nikdy ne do konce. A tak teď slýchám mohli bychom mít krásný vztah a nevím jestli je to dobrý nápad a já si myslím, že jsem celkem vyrovnaný člověk a žádné hry nemám zapotřebí. A pak blonďatý právník a najednou Skotsko a Zéland a najednou Pan P. a najednou všechno a pak nic. Tma.
"Kdy jste se cítil šťastný?"
"Teď" a nikdy jindy a co když nikdy víc. Křeč, pořád ta křeč, jak si svírám to málo co teď mám. Křeč, že mám co ztratit, křeč a strach a co když to není pravda, co když nic není pravda, co když si sám lžu a co hůř, sám si věřím. Štěstí - a za kolik - a na jak dlouho. Slepá aukce a já nedovedu odhadnout cenu a kupuju něco co jsem nikdy neměl.

Oleandřík. Sedí vedle, sedí tak těsně vedle že snad chce abychom se dotkli, že snad chce... tak blízko... a stejně nic. Zase nic. Šumavička. A každá zmínka o šalvěji - - - Běhatplavat. Droga v krvi. Pozor, křehké!
A pak pro změnu lysohlávky a extáze a sertalin a neurol a zlý zelený skřítci. Kolik lží a kolik pravdy? Cesta do tunelu a světlo potom bolí. Zlom, a všechno jinak; jediná schůzka. A pak obecný kvantifikátor (to abych si neštěstí přivedl sám).

Teď už vím, že zestárnu. Už vím, že se nezabiju. I když mám doma čtyřikrát víc krabiček antidepresiv než bych měl a o tři lahve alkoholu víc než bych vypil.

Ráno mlha. Vata. Všechno pryč a daleko. Jenom já tak blízko, tak děsivě blízko, s tímhle vším. Jediné, před čím neuteču: já. Zavřené oči. Snažím se rozpustit ego a přitom ho škrábu jako brambory a nic nejde pryč.

Důvody žít na pár stránkách formátu A7.

Pozor křehké, a co není? (a co ještě a co zbývá voda z deště přihořívá)
Muži začali hořet
Ženy začaly hořet
Ptáci začali hořet
Come on baby, light my fire
Všechno začalo hořet, hořet, hořet

A přitom jenom strach. Ze života, ze smrti. Ze samoty.

"Kdy jste se cítil šťastný?"
"Před rokem ve Skotsku" protože pusa na Ruském kole (a zase lysohlávky, indikátor toho, že letní lásky a nic víc).

A vždycky zapomenu na kluka, co kradl sušenky.
 

Made shaunda

21. června 2018 v 22:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
If it sound too good to be true, it probably is. A tak si laskám a převaluju v hlavě pocit, že už bude všechno v pořádku. Že to všechno nějak zvládnu a že život je i docela krásný. A čím dýl si tenhle pocit užívám, tím větší jsou obavy, že tahle příjemná bublina jednou praskne.
A další, co si pamatuju je, že brečím tři hodiny v kuse. Brečím kvůli bývalému, kvůli panu P., i kvůli člověku, co mi po třech schůzkách napsal, že bychom mohli mít i celkem pěkný vztah, ale každý asi hledáme něco trochu jiného, tak nevím. Přemýšlím, co jiného vlastně hledám, co tak jiného, že to ještě nikdo s kým jsem byl nejspíš nehledal.
Koukám se na svůj profil na seznamce a říkám si, tyjo... vždyť to vypadá sakra dobře! A stejně to dopadá, jako kdybych byl hnusnej, trapnej a hloupej.
S každým dalším odmítnutím se mi ale upřesňuje v hlavě představa o tom, co bych vlastně od vztahu chtěl. Jaké by to mělo být, co by se mělo dít... a možná, že až budu umírat a budu úplně sám, bude v té představě už naprosto všechno nalinkované do nejmenšího detailu.
Brečel jsem, protože mi bylo smutno. Protože jsem se cítil sám. Protože jsem unavenej z toho, že to nikdy nevyjde a že už jen pořád dokola narážím na ty samý lidi a když už se objeví někdo jinej a nadějnej, dostanu od něj košem. Mám příšernou vadu, že vždycky, když mě někdo nadchne, začnu na něm vidět hlavně ty příjemné vlastnosti a přehlížím to, v čem se neshodneme. Přehlížel jsem, že jsme s panem P. nevedli vůbec žádnou rozumnou komunikaci, že jsem o něm nic nevěděl (po třech schůzkách s... říkejme mu EJ... jsem měl pocit, že ho znám líp než jsem kdy znal pana P). Přehlížel jsem, že EJ chce děti a má trochu tunelové vidění, co se týče přírodních toxinů.
Jsem vážně unavený. A unavenější po každém ahoj, po každé schůzce, po každém seznámení, ze kterého nic nebylo. Jsem unavený. A pak přijde ten pocit, kdy si uvědomím, že nemám ráno důvod vstát. Jenže pak mi dojde, že jsem ho neměl ani doteď. A že jestli se mi posledních pár týdnů vstávalo líp, bylo to díky práškům, terapii a tomu, že mi život prostě už začíná připadat přinejmenším snesitelný, a ne díky nějakému EJ.
Kdysi se mě kamarád M. ptal, jestli je to teď lepší, když jsem s panem P. Tehdy jsem řekl, že to lepší není. Fakt je, že partneři nic nezlepšují, ale rozchody, kopačky, odmítnutí a zklamání to zhoršují. A stejně mi teď bude zase před každým usnutím chybět dotek, stejně si budu, pokaždé když uvidím líbající se pár, vybavovat, jaké to je, když někomu položím ruku na tvář a líbám ho na rty.


A pokaždé se dostanu k tomu stejnému - co vlastně chci dělat se životem? Co bych chtěl? Co bych chtěl teď? Kde bych chtěl být za pět, za deset let?
A jediné, co mi vytane na mysli je, že bych chtěl být ve Skotsku, pást skotský náhorní skot nebo co a koukat z okna na Skotkou vysočinu. Nebo na Edinbugh. A skvělé je, že vím, že by to nejspíš i bylo možné.
Víc než kdy jindy vzpomínám na Novozélanďana, na to, jak mě vzal za ruku na Ruském kole v Edinburghu a na vršku jsme se začali líbat a líbali se po zbytek dne. A čerpám z toho útěchu a naději, že jednou třeba bude něco aspoň trochu takového (a snažím se ignorovat, že málem už bylo, ale hledali jsme každý něco jiného. A taky to, jak přitažlivé bylo, když jsem EJ vyprávěl o Lorenzovu dětském schématu a on to doplnil a řekl mi, že to ví).

Plíseň

13. června 2018 v 23:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V hlavě mi roste plíseň. Je tam vlhko. Páchne. Plíseň co zapomíná co bylo a vzpomíná si na to, co nebylo. A chce, co nikdy nebude. Všechno je o trochu lepší a pořád stejně hrozný. V plísni mi roste hlava. A nic neví. Nic nepoví.
Přehrávám si střípky, útržky a všechny jsou moc čerstvé na to, abych o nich mluvil.
Že nemáš potřebu hrát hry a pak je hraješ. Že si o tobě budu myslet že jsi blb a já si to nemyslím.

Najít si to svoje, zaplnit prázdnotu. Nakonec brečím prostě ze samoty.

Hřejivá mateřská náruč - WANTED
Místo rodiny prázdno, hromada cizích lidí. Diskuse o ničem.
Nikdo není dost blízko.

Vídám chyby v úsudku a odkrývám pasti, co na sebe líčím. A stejně se nakonec chytím. Přitom to nic neznamená. Neznamenalo to nic ještě před týdnem. A zase Karenina. A zase Vronský.
A zase Proust. Proust vždycky.
Najít si to svoje? Proust.
Najít si to svoje? Adam a Eva.

Úzkost, které se nezbavím. Úzkost, která se zabíjí jen jinou úzkostí. A jediná naděje v pilulkách a léčebných čachrách paní M. V bleděmodrém notýsku.

A pak ty chvíle, kdy si vzpomenu na Hmm hmmm. Na pana Skotského Zélanďana. Na to, že mi můj nový exobjev připomíná jeho a ne bývalého. Připomíná mi to Hmmm hmmm, to mystické všeříkající slastné a kdovíjaké jakékoliv.
Úzkost po které se motá hlava a touha ztratit vědomí.

V lebce se míchá rozvařenej guláš. Nikde začátek nikde konec a nikde hmota. Nikde nic čím by se dalo začít. Myslím na -už mi došly zkratky-. A říkám si co bylo blbě tentokrát. A říkám si, že je to dobře. A říkám si proč ne upřímnost. A říkám si proč sliby. Proč chyby. Nakonec zase nic. Za blízkost se platí dálkou.
Pan P. kdysi kupoval mé smutné úsměvy a teď jich mám na prodej tolik, že tržní hodnota klesla na nulu.
Byl mi slíben převozník a místo převozu mě shodil doprostřed a řek mi plav řek a smál se a já neplavu.
Chci sdílet, chci být s někým, být někým, pohltit ho, vstřebat, zadusit, vysát. Vzít si to co ostatní maj a já ne ale jsem korozní činidlo a nikdy nic nevydrží.
Pořád dokola to samý. Z ničeho láska a z lásky nic. Z ničeho touha a z touhy nic. Co kdybych se už nikdy nesnažil.
Co kdybych už nikdy nic neudělal.
Co kdybych už nikdy nepsal.
Co kdybych už nikdy nehrál.
Co kdybych už nikdy nemluvil.

Kdo jsem, kdo to ví? Kdo mě zná? Komu se otvírám?
Co mu ukazuju? Výkladní skříň plnou pubertálního angstu a prázdno. Všechno je angst a prázdno. A hlavně to prázdno.
Chci držet za ruku a ruku nepodám. A stejně nejsem chladný.
Jde ze mě vedro (hřeješ jak radiátor ty můj pokémone).

Bojím se tak strašne se bojim a nevím čeho nevím proč nevím nic nikdo neví.

A pak obrat. Můj život je víc než to. Jsem víc než okamžik. Můj život sahá za tebe sahá za úzkost sahá kdovíkam. Měsíček a ježečci a labuťátka a jdu se najíst do dháby a přečetl jsem Prousta a harmonika a všechny ty věci co před týdnem byly tolik moje že jsem o tom ani nevěděl.
Jsem víc a všechno se točí kolem toho. Jen tohle si zapamatovat. Jen tohle si vžít. Já nejsem bolest nejsem vztah nejsem osamělost. Jsem radost z Manannana Mac Lira a z Murakamiho pod polštářem a z náhodné srážky s paní v růžovém. Můj život nebude o nic jiný o nic chudší o nic děsivější a o nic bolestivější. Pokud si ho takový neudělám.
Můžu truchlit a zároveň se cítit šťastný.

Do hlavy nalévám savo a připomínám si, že všechny ty střípky co mi přichází na mysl byly jen nepatrným zlomkem toho, co jsem za tři týdny zažil. Nedefinují mě. Nedefinují ty tři týdny. Nedefinují vůbec nic a do nedávna neměly význam.

Něco zbylo. Něco je. Není to moc, ale je to něco.
 


Žvatláníčko

12. června 2018 v 0:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kam chodí úzkosti, když nejsou zrovna se mnou? (Pořád jsou naše úzkosti s námi, a nikdy vlastně nejsme sami?) A proč na tolik otázek umím odpovědět jenom nevím? A proč má paní M. skoro vždycky pravdu, i když s ní nejdřív nesouhlasím?
Prázdnotu samotu stesk zabíjím zelení a strachováním se o blahobyt mé nové kapradiny. A snem o tom, že budu mít jednou místo pokoje miniaturní botanickou zahradu. Nechci zabít mouchu a nežně sundavám komáry a klíšťata a pavouky z nohou člověka, co mě za pár dní odmítne. Koukám na Vltavičku. A stírám pochybnosti. A na to hezké myslím jenom tehdy, když mi to může přinést víc škody než užitku.
Na to já mám talent.
Chtěl bych psát jako teče voda a jako teče lítost a místo toho píšu jako dřevo. A sním o Skyrimu, který už nikdy nebude to co býval.
Chlad nad chlad všechno je chlad a úsměvy jsou neupřímný a nikdy neuvěřím. Biologie mě drží ve spárech a už mi nedovolí flirtovat s homeopatikama flirtovat s kartama flirtovat s energií flirtovat s Bohem. Zato atomy a prázdno a determinismus a mechanicismus, to je moje. A taky narcismus a socialismus.
Ze všech bytostí na světě nejvíc soucítím s vačicema trpícíma existenciální krizí.

Equus

24. května 2018 v 23:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Prý nejsem ani zebra ani kůň a prý si musím najít to svoje. Hledání toho svého bráni mozkomoři a já jsem jenom prázdná schránka, prázdná nádoba, prázdná skrýš. Jsemkůň nejsemkůň kůň nekůň zebra nezebra. Zebe nezebe. Befelemepeseveze. Latinu píšeme kurzívou. In vivo, in vitro, in italics.
"Už má život smysl?" "Nemá a nikdy mít nebude" A tak je to v pořádku. Můžu si smysl zvolit, můžu být Caesar Bleu Madeta nebo taky Gouda nebo Niva. Nyvá niva. Plesnivá niva.
Nesličná a pustá. Zelená a plavá. Plavá plová.
Ženou ni vílou.
Co má spanilost společného s pannou? Je spanilý princ panic? Je nanic? Nešel by za nic do žádný děvky?
Neplatí pro x v množině E. S.
Pro každé x platí že a pak to nejde dokázat.
Existuje alespoň jedno x, pro které platí a pak to nejde vyvrátit.
Ženou ni vílou spanilou bílou sílou bílou ligou bílá bílá bílá bílá komu by se nelíbila.
Zaříkávání živých zaříkávání mrtvých zaříkávání nemrtvých zaříkávání neživých. A hladiny a hladonoši.
Jsou chvíle kdy nechci žít, jsou chvíle kdy sním o kolejích a o vlacích a o louskáčcích. Na ostravsku je teraz nuda.
Žiju v celofánu. Marcipánu.
Byly dny kdy život byl sladkej a já si říkal, že to třeba už je napořád. Byly dny kdy jsem nekrmil mozkomory mory mozky hladomory do komory za hory za doly mé zlaté parohy kdepak se pasou.
Leží leží ruce křížem po mamince na stole. Trofej na zdi a jezinek je plno.
Moc moc vína, moc moc blína.
"To abych si do příště sehnala nějaké kapky na rozšíření zornic!" A přitom by stačila trochu rulíku, trochu Atropy trochu Belladonny.
Prej jste se spolu koukali na nějakej film. Na kamennou Šárku a její nekyselý šestý smysl. Na trapnost toho, jak se jeden snaží přibližovat a druhý oddalovat, na rozladěnou kytaru a grafické zobrazení matematických problémů na teplého spolubydlícího a ztracenou kočku a v srdci led.
On je všechny četl a já nečetl nic nic nevím nic nevidím nic neznám a nic nejsem. Prej lízal Šalamounovi prdel, prej jedl jeho hovno a prej je otesánek na moudrost. Objevil čaj a vymyslel koření a vypočítal osud každé molekuly ve vesmíru, génius náš génius loci (strašlivej ve dne příšernej v noci). Polyglot polyhistor polyfág a polyamor.
A ty se ptáš co já
Teď na hajzlu jsem já
Plavatběhat rukamanohama mocmocvína
Chcípnipojdizmiz
Čtyřková poezie na pokračování, věčný návrat téhož s háčkem a nejrozmrdanější dírou v Praze a žárlivej tlusťoch a Jake a Jack a Rose a Rosemary a děťátko a telátko a jehňátko a mlčení a zlato a stříbro a bronzcínměď.
Vysílenej ztracenej unavenej zvrácenej zkaženej zděšenej na slova zděšenej z ticha zděšenej ze života ze smrti. Prach a prach a vanitas vanitatum vanitarum snobitas snobitátum nasrátum kurvátum.
Mozkomoři a Franklensteinova monstrava a upíři Nosferatu Draculové Faustové Bittové Uspávankové Skácené. Brněné. Dračené.
Zavřete oči odcházím otevřete oči furt tu jsem mrk mrk nerad bych o tebe přišel mrk mrk úsměv úsměv nemůžu tě najít usměv ani podle mrk konverzace úsměv otazník. Sněť mor rakovina.
Kocovina.
Tříměsíční čtyřměsíční náměsíční.
Ztracenka objevenka zakázanka povolenka dovolenka Řím chci jen někoho s kým bych mohl cestovat. Vizitka a rozloučenka.
Mrk mrk zmrd zrmd smrt smrt mrd mrd. Za kačku svlíkačku a za lucku co.
Lux lucis.
Tohle je danse macabre dobře ty tohle je simple symphony tak jsi měl pravdu Long Gone Lonesome Blues.
Toužím po myslánce. Toužím po zapomněnkách.
Uspávanek nastokrát a nízko a ještě níž a úplně nejníž a nakonec kašel. A nikam nechodím bez doprovodu a kdo si neřekne nic nedostane a kdybych neodjížděl chtěl bych s tebou být ale od začátku jsem to bral tak že odjíždím i když jsem ani nevěděl že chci odjet. Odletět odplavat odejít odjet zmizet ztratit zranit zabít ptáčka.
Najmout si ukraince najmout si Gray najmout si upíry a pravidlo návratu a trojího návratu a věčného návratu téhož. Pravidlo zvratu zkratu zkratku zvratků.
Hadinec je hadovej je hadovka je hovno hada. Háda.
Umím říct bezchybně Máhábháráta Bhagadagvíta Upanišáda.
Umím říct bezchypně hypopotomonstroseskvimegaliofobie. Umím říct glomerulonefritida. A stejně jsem sám stejně jsem nezebra nekůň nemuž nežena neteplej nestudenej nemastnej neslanej.
Tolik na srdci a nikdy není čas nejsou slova není nic a nikdo není jenom vlci hladoví. A když vlci táhnou noční tmou oči a hvězdy jedno jsou.
Nenávratně věčný návrat. Nezvratně neobratně vrať mě sklať mě.
Nejsem in vivo nejsem in vitro jsem přerostlá organotypická struktura produkt náhody a hromada uspořádaných molekul a potom energetický metabolismus a potom chemie a elektřina a neurotransmitery a vazby a akční potenciály a sumace časováprostorová a integrace a nakonec zase jenom uhlík a vodík a trochu dalšího a přece jenom atomy a prázdno a hlavně to prázdno.
Rychle píšu rychlejš myslim Jindřich Slimejš maškaráda ale já ji chci od tebe a nakonec stejně nic a slova se mluví a voda teče a co se vleče neuteče ale ty utečeš utíkáš utek si a moje paměť mě jak po atrakcích vozí po momentech a okamžicích a každej trvá věčnost nebo dvě.
Je lepší nemít něco co chcete než mít něco co nechcete a co mám a co nemám? Mám radu do života která mi nikdy nepomohla, sudička mi dala do vínku hnědý oči pro pláč a nejsmutnější úsměv, kterej vždycky prodám tomu největšímu kokotovi za trochu lichotek a medu kolem huby a pak jdu zas o dům dál s zas o něco smutnějším úsměvem a nezbohatnu nevydělám nenajdu a netrefím a studánka ta nikdy nelže protože každá lidská lež a studánka je plná krve a každej u ní jednou stál a znovu láska a na nebi sbírá se vítr a nikde konec a havrani a bílo a a pořád jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. A labutě a buvoli a roh jim trčel proti nebi jak saně z dětství vmrzlé v led jež tušili jen pod vodou a vlčice a vlčí mlhy a pláň a plaňka s platýnky a člun a ona malá a duny na luně úzkostná slastná zašeptala "všecko".
A já šeptám nic. Modlím se nic. Nic ani smysl ani bolest. Nic ani láska ani bolest. Víc nic ani muk a bál se ale neubál.
A JT mluví jako V a určitě spí s P a určitě spí s JH a určitě spí každej s každym a každej u ní jednou stál a každýmu z něj jednou stál a jemu ze všech jednou stál a nadrženec a ze mě nic ze mě země hnuj.

Co bylo bylo co bude bude co je je, jé je je a už jsme chytli pučmelouda už jsme chytli zloděje a nemám chvíli klid a soukej soukej tkají tkalci malíčky i palci vzhůru dolu křížem krážem na konci to svážem.

Další články


Kam dál