Chvění (bez bázně)

Pátek v 22:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Za to, aby tenhle polospánek trval věčně, bych zaplatil krví. Když se mi pomaličku zavírají víčka, když se můj pohled zapečeťuje, když mi padá končetina kamsi mimo pohovku a v její unavené bezvládnosti pořád něco tepe, a v uších se mi chvějí tóny, které mi připadají tak sladké, tak smutné a tak nostalgické, je to jako sladká odměna. Těžko hádat za co se mi vesmír takto odměnil.
To, co mi rozvlnilo ušní bubínek, jsou tóny, které stály někde na počátku mého nihilismu. Tehdy mé tělo ovládala bezvládnost úplně jiného charakteru. Něco, čemu by se dalo říkat emoční paralýza, jakýsi jed, který do žíly vpustit jen lidé, a to aniž by se vás skutečně dotkli. Na těle po tomto typu uštknutí nezůstávají žádné jizvy, ale je moc dobře cítit, jak se vám pomalu do celého těla roznáší něco, co v sobě nechcete ani náhodou.
Kromě únavy a požitku z hudby ve mně teď pulzuje ještě něco.To sladké zalíbení v tehdy, které se tu neustále opakuje. Tentokrát je tím tehdejším to, co bylo před rokem, možná před rokem a čtvrt. Jako vžddy chvíle, které nebyly pranic okouzlující, dokud jim čas a zvyk neubrali na bolesti, a nepřidali na sentimentu.
Chvíle, které zažívám poslední dobou, nepotřebují na ničem ubírat, ani na ničem přidávat. Jsou vlastně úplně všední. Jako by se z mého života najednou odstranil ten emocionální kolotoč. A nemůžu se než zeptat, jestli to takhle vypadá, když člověk nakonec skutečně umře zevnitř a smíří se s tím. Možná prostě jen všechny ty emoční bouře na chvíli nahradila klidná hladina.
Neříkám si teď, jako je občas mím zvykem si říkávat, že to tehdy bylo tak krásné, protože nebylo. Celý ten šílený půlrok se zkoncentroval do jedné drobné částice, která je leccos, ale rozhodně ne krásná.
Ten moment polospánku, vteřiny, které se na chvíli zmocnily celé věčnosti, už jsou pryč. Z části jsem je utnul svou potřebou je zaznamenat, z části podlehly své přirozené konečnosti. Takové okamžiky ze své podstaty nemůžou trvat věčně, protože buď přejdou do spánku, nebo do bdělosti. Jsou to ale chvíle nejsladších pocitů, nejpoutavějších představ, nejdivnějších snů a nejtěžších končetin. Mihne se jimi věčnost, ale jen na okamžik.
 

Třeba umřel

Středa v 0:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Letím létem. (Možná spíš svištím). A občas si říkám o tomhle napíšu na blog a pak nic nenapíšu a svištím dál. Jedno z největších potěšení ale je zavřít se v pokoji a celý den číst (ještě pořád) Prousta. Člověk tak dlouho sdílí život s Marcelem, že mu až přiroste k srdci. A pak si musím klást otázku, co budu dělat, až tenhle lítostivý neurotik nebude obohacovat můj volný čas nekonečnými úvahami o lásce a žárlivosti a smrti (a babičkách).
Před nějakým časem se mi zdál sen o tmavovlasém klukovi u nás v kuchyni. (Sen o všem možném, popravdě. Sen o Rackovi, se kterým jsem spal v posteli zároveň s jeho kamarádkou, s kterou takto údajně spávají pravidelně. Pak se mi ale udělalo zle a tak Racek odešel. Tohle probíhalo v našem obýváku, protože mé sny se téměř vždycky odehrávají někde, kde to moc dobře znám, nejčastěji u nás doma. V kuchyni a mém pokoji se naopak odehrávaly orgie, kterých se účastnil i pohledný černovlasý kluk s velkým penisem. Že měl velký penis jsem ale pozoroval až když, potom, co se vyspal s mým kamarádem. Seděl v kuchyni na židli, zatímco já jsem vykonával velkou potřebu v chodbě vedoucí do kuchyně, a svůdně na mě koukal. I já jsem na něj svůdně koukal a pozoroval jsem jeho penis. Proti němu u stolu seděl ten kamarád, který se s ním vyspal.) Od té doby si začínám připomínat chvíle, které jsem strávil s Buznou Xavierem, protože mi toho tmavovlasého hocha připomíná.
Přitom vím, že to není nic jiného než personalizace mých nejčastějších sexuálních sklonů. Totiž tmavovlasý štíhlý, možná mírně vypracovaný, svůdný kluk s velice pohlednými (ale svým způsobem vlastně něčím úplně běžnými) rysy v obličeji. Možná tak jednadvacetiletý. přesně ten typ, ze kterého dovedu být vždycky tak hotový, ale ze kterého vlastně nic nekápne.
Vlastně byl ten vysněný mladík podobný jednomu klukovi, se kterým jsem pár dní před tím snem plaval v bazénu. Ten se zas trochu podobal Buzně X. (Pořád je ve mně kus naivního vola, který sní o nějaké podivné romanci, která se zrodí v těchle neosobních podmínkách; o tom, že někoho poznám v bazénu a bude z toho láska na celý život nebo co).
Jeden známý,můžeme mu říkat třeba Jeden Gentleman z Ameriky, abychom ctili styl, kterým se on vyjadřoval o svých známých, se mě ptal, proč všechny mé avantýry, ať se snažím sebevíc, působí jako bych nadzdvihl lem své zaprášené sukně a ukázal kotník. Možná je to proto, že se rád předvádím v lepším a nevinnějším světle (a nebo naopak jindy, snad abych to vyvážil, naopak ve světle mnohem nemravnějším a úpadkovějším). Možná je to ale proto, že tak mé milostné avantýry, ať se snažím sebevíc, skutečně vypadají. Minimálně v porovnání s těmi Dony Juany a Casanovy, kteří jsou schopní jeden týden naplnit blízkou společností pěti různých lidí.
Můj milostný život je totiž momentálně téměř neexistující a datuje se to přesně k okamžiku, kdy jsem dostal první polibek od Skotského Novozélanďana a uvědomil jsem si, že tyhle stupidně romantické a předvídatelné chvilky (kdo by byl čekal, že mě na Ruském kole, při pohledu na celý krásný, úžasný Edinburgh, v můj poslední den téhle skvělé dovolené, vezme za ruku; kdo by byl čekal, že když se budeme dlouze dívat jeden druhému do očí, zastavení na vrcholu, sami, dva, nikým nevidění, výš, než lidi až na vrcholu Scottova památníku, dáme si nakonec polibek?), tyhle slaďoučké nicotnosti, jsou přesně to, co bych si přál aspoň jednou za čas zažívat. Tentokrát ale ne s pocitem, že všechno pohltí marnost a čas, jakmile se rozloučíme, protože už se nikdy neuvidíme a nikdy (ten drobný omyl zanedbal totiž moje sklony přikládat význam věcem, které význam nemají) k sobě nic nebudeme cítit. Tu jednu avantýrku s dominantním varhaníkem budu ignorovat. Nadzdvihl jsem ale víc než jen lem sukně.
Ta osamělost, kterou začínám znovu pociťovat, a která mi teď, po tak dlouhé době neosamění, přijde zvláštní, mi připomíná (šedým nádechem, jistou dávkou zvonivé lítosti a tlumivé beznaděje, a něčím, co je křišťálově čisté) ten pocit, který mě vedl v osmnácti letech k založení profilu na gay seznamce. Ten pocit toho, že někoho potřebuju vedle sebe, že nechci čelit celému tomu obrovskému světu (který se, s tím, jak ho poznávám, notně zmenšuje) sám. Možná s tím vším ale souvisí to, že jsem účelně pozapomněl na všechny ty věci, které jsem o vztahovém životě zjistil během posledních čtyř let. Jsem teď naprosto neochotný řešit jakékoliv problémy, což je ale něco, co k vztahu patří téměř neodmyslitelně. Netuším, jak se to bude vyvíjet, ale mám na paměti (musím mít, je to nezbytnost), že už si nemůžu dovolit ztratit další roky tím, že se spustím s někým, kdo mě chvilkově ohromí, i když budu vědět, že to nemůže mít dlouhého trvání.

Těch pocitů, které střídavě prožívám, jsou zřejmě stovky. Souvisí (ale ne nutně) s roční dobou, s místem, s časem, s vůní vzduchu, s náladou, teplotou - a možná, že s tímhle vším souvisí mnohem víc než s tím, po kom momentálně toužím, kdo mi momentálně láme srdci či jakou bolístkou právě šíleně trpím. Ten okamžik, kdy jsem psal článek o Maven BlackBriar ze Skyrim si pamatuju mnohem víc jako únorový večer u babičky v obýváku. Nepamatuju si absolutně nic o tom, co jsem tehdy prožíval. Vzpomínám si na tu hloupou aféru (nebo spíš neaféru, když k ničemu nedošlo) s prodavačem, který mě oslnil svými světlými vlasy a homosexuálním vzhledem (a heboučkým svetříkem o kterém ještě hebčeji rozprávěl, zatímco hledal někde ve skladu papír nebo kdo ví co). Ale víc než bolest z odmítnutí tímhle konkrétním člověkem je v tom něco z obecné malichernosti, z ublíženosti a egoismu, které se nemění podle osoby, ale zůstávají víceméně stejné. K tomu si pamatuju jarní nádechy, svěží Prahu, tramvajovou zastávku, ze které jsem koukal směrem k obchodu a slunečné odpoledne.
Co si pak můžu pamatovat ze Střepa? Ty tisíce věcí, které s ním vlastně skoro nesouvisely. Jistě, tu nesnesitelnou touhu být znovu obdivován, ale taky ten den, kdy jsem si uvědomil, že umírám, že můj život končí, protože se vrátí matka z chalupy a začne školní rok (pocit, který se mi pravidelně vrací). A pak je tu celá ta záležitost s baklažánem, který se mi ještě před rokem zdál tak osudový, a který teď jen jemně rozechvívá, spíš prostě díky síle paměti, jisté city. Především ale znovu malichernost - tu touhu být jediný, nejdůležitější, i kdyby v životě někoho, kdo vám může být naprosto ukradený. Ten den, kdy se podívám na fotku a řeknu si, že zas tak pěkný není, už je za mnou. Tenhle konkrétní Lilek ztratil svoje kouzlo i většinu svého jedu (ale moc dobře vím, že jsou lidi, kteří umí být jedovatí vždycky, a jenom tím jedem oživit zbytky citu a bolesti).

A je mi už pětadvacet. Jsem legálně dospělej až za roh, i když si pořád přijdu jako náctiletý dítě, který si sotva dovede utřít zadek. Je mi pětadvacet, jsem dospělej, a řeším stejný věci jako řeší patnáctiletý děcka a stejný věci, jaký řeší spousta lidí i ve čtyřiceti.
Zlomený srdce je něco, co zažil bezmála každej, a stejně to skoro vždycky je jako další konec světa (don't you know it's the end of the world, cause you don't love me anymore). A osamělost není o moc jinej případ.

Smells like Anna Karenina

26. července 2017 v 11:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vždy když je řeč o nešťastné lásce, zamilovanosti a podobných věcech, vzpomenu si na Annu Kareninu. Ne na to, jak skočila pod vlak nebo jak se trápila s Vronským, ale na to, jak odjela, když Vronského poprvé poznala, a rozhodla se, že o tom nebude mluvit, protože to nic neznamenalo - mluvit o tom by znamenalo připisovat tomu význam.
Musím pak myslet na to, jestli zamilovanost, a ostatně jakýkoliv pocit důležitosti, není spíš produktem toho, že něčemu věnujeme myšlenky. Časem a myšlenkami hnojíme půdu, ze které něco roste a pak už se toho těžko zbavuje. I když pokácíte vzrostlý strom, zůstane po něm pařez, který bude ještě pěkných pár let vyhnívat. Tak to bývá i s láskou. Když v nás něco vyroste, když to nevytrhneme včas i s kořeny, náš boj se značně protáhne.
Jak by asi vypadala Karenina, kdyby Vronský nepřišel za Kareninou po jejím rozhodnutí odjet, kdyby o něm prostě nemluvila a pak na něj zapomněla? Zůstala by Kitty s Vronským? Konstantin Levin by se bez manželky nešťastně věnoval svému zemědělství. Serjoža by vyrůstal v úplné rodině. A Daria Alexandrovna by stále vypadala jako kvočna.
Stejně jako Anna Karenina ve vlaku, na útěku od Kitty a Vronského, i já se snažím o některých věcech nemluvit. Nemyslet na ně a nepřikládat jim význam. Tu a tam stejně zmínky proklouznou. Ale ženu se létem jako zběsilý a snažím se na všechno zapomínat.
Jednou mě ale stejně zastaví realita. Jednou si budu muset říct, co se svým životem.
 


Hold you in my arms

16. července 2017 v 1:33 | Grey.t |  Zážitky a události
Ze svého tolik obávaného výlezu na konferenci do Edinburghu jsem se vrátil ve čtvrtek a už během cesty letadlem jsem celou tu situaci několikrát obrečel, jak se sluší a patří na patetickou buznu. Před odletem jsem ze stresu nemohl spát a bál jsem se, že to celé bude šíleně špatné. Poprvé sám ve velkém cizím světě, daleko a především - nejtěžší aspekt pro mou skrblickou povahu - za peníze.
Ve chvíli příjezdu mě ale pojala úplně jiná nálada. Dobrodružnost. Cizí město, ale jako odrazový můstek společnost kolegů, které aspoň trochu znám. Zázemí. Je naprosto skvělý pocit pustit se do objevování něčeho nového a neznámého. Ať už jsou to místnosti královny Marie, královny skotské, Arturovo sedlo, nebo ochutnávka whisky v největší sbírce skotské whisky na světě, člověk na chvíli zapomíná na svůj život, na své trable a může začínat jakoby nanovo. Všude je tolik věcí, které je třeba zpracovat, tolik věcí, které je snadné vnímat. Dvoupatrové autobusy, jízda v jiném směru, jiné semafory, jiní lidé, jiné obchody se suvenýry. Svěží vzduch je ve Skotsku mnohem svěžejší než v Česku a déšť je mnohem zajímavější.
Tohle přesycení podněty, cizí prostředí a izolace má blahodárný účinek. Člověk je dál od svého života, ale možná blíž u něčeho vnitřního ze sebe. U něčeho, co je čisté a má prostor objevovat a zpracovávat věci. Můj život byl odložený stranou i se všemi těmi malichernými problémy, zároveň byl ale otevřený novým věcem a novým zážitkům. A paradoxně se to netýkalo jen objevování Edinburghských památek, ale i plánování toho, jak si rozšířím obzory ve svém oboru.
Kromě tohohle vzdálení se od reality všedních dní jsem se ale taky přesvědčil, že trávit čas s kolegy může být super zážitek i mimo laborku. že jejich společnost je mi příjemná. Byli to oni, kdo mi tam v cizině poskytl pocit domova, i když to nejspíš sami nevěděli. A když jsme se pak rozdělili po skončení konference, popadla mě lítost a nostalgie za pačesy (a já ji rychle zahnal prohlídkou galerie a Scottova památníku, na jehož vrchol vedou fakt šílené točité schody) a pak tím, že jsem si na další den domluvil rande. A to přesto, že jsem věděl, že domlouvat si rande někde, kde jsem dočasně, je naprostá blbost.
A tak jsem měl rande. Nebo "rande". Nebo schůzku, nebo whatever. A splnil se mi můj maličký romantický sen, dostat pusu na vrcholu ruského kola. S výhledem na Edinburgh. A s držením za ruce.
Možná, že bych si v tu chvíli mohl říct "stop, pozor", ale místo toho jsem si řekl "a proč sakra, kolikrát ještě budu mít možnost dát pusu sličnému Novozélanďanovi". Ve skutečnosti jsem si samozřejmě neřekl vůbec nic, ale byl jsem nadšený z toho, že má někdo tak skvělé rty a že kdykoliv se naše rty přiblíží, tak dělá "hmmm hmmm" a zní to trochu jako když přede kočka. Že má krásné (vyžehlené) hnědé vlasy, příjemné (zelené?) oči, příjemný anglicky mluvící hlas a že je celkově fakt hezký a drží mě za ruku a říká mi, že jsem cute.
To napůl slastné hmm hmmm, jehož význam mi zůstane navždycky skrytý, neslo ale největší kouzlo okamžiku (a vůbec největší kouzlo celého společného času). Kromě dalších střípků typu "look how cute you are" nebo "you should move to New Zealand". Celé to tvořilo rozkošnou mozaiku něčeho moc příjemného, něčeho, co bych hrozně rád chtěl zažít i doma, ale co jsem po návratu doma začal toužit zažít právě jen s tímhle člověkem (který dost možná touhle dobou vodí po Edinburghu za ruku někoho jiného) a tak se zrodila po dlouhé době další drobná letní láska čeřící poslední dobou dost zahnilé nihilistické vody.
Když to všechno skončí a vy čekáte pět hodin na letišti na letadlo a máte spoustu času o všem přemýšlet, může se to pak rozležet v téměř dokonalý zážitek. Můžete si dokola vybavovat, jak jste koukali ze Skotského národního monumentu na západ slunce, tiskli si ruce, dělili jste se o gumové medvídky a prostě jen tak existovali.
Nebo na to, jak jste v Holyrood palace stáli často za ním, abyste si ho mohli nepozorovaně prohlížet. I když touhle pozicí jsem se připravil o to nejlepší - o pohled na perfektní rty (je tak neskutečně krásné, když má někdo decentní rty, ale stejně velké nahoře i dole) a skvělý zbytek obličeje. Mohl jsem si prohlížet, jak se mu na jednom místě začínají vlnit vlasy (a taky jsem mu to mohl oznámit a decentně se ho v tom místě dotknout) a jak si drží audioprůvodce uchem. Jak má tenké nohy.
Nebo se na něj nenápadně koukat, když jsme vedle sebe leželi v Princes gardens. (A nebo prostě v hlavě převalovat jeho "you're so cute").
Když jsem seděl v letadle, rozbrečel jsem se. Několikrát. Samozřejmě velice diskrétně, aby si nikdo ničeho nevšiml. A nebylo to jen tím, že odjíždím po tak pěkné schůzce (která by dost možná nebyla tak pěkná, kdybychom se měli dál vídat), ale celkově tím, že odjíždím po tak skvělém odpočinku. Že se vracím ke svému životu z místa, které ve mně vzbuzovalo pocit domova. Brečel jsem i po návratu ve své posteli a někdy během toho jsem napsal patetickou zprávu své letní lásce z nového zélandu, která ji s okouzlující elegancí odpálkovala (snad aby mi došlo, že to vážně nic, nic, vůbec nic neznamenalo - ale držet v ruce cizí dlaň a cítit jak hřeje postupně víc a víc, cítit, jak vám někdo mačká paži, když se k sobě tulíte, opírat si hlavu o hlavu, to jsou věci, které nedokážete popřít, nechcete zapomenout, a které by byly mnohem hezčí, kdyby to všechno něco, alespoň rozkošné malinké něco znamenalo). A brečel bych i teď nad tou konečností všech věcí. Nad tím, že i kdybych se iracionálně rozhodl, že zůstanu o den nebo dva nebo tři déle, že si zaplatím jinou letenku ze svého, že nějak vyřeším ubytování, i kdyby i všechny další dny byly tak skvělé, přišlo by pak loučení a fakt, že už se neuvidíme, že nikdy nepojedu na Nový Zéland (a že i kdybych jel, nebude to ono, protože you should move to New Zealand je prostě jen směšná frázička a nikdo tam na mě celý natěšený a radostí bez sebe čekat nebude) a že si dřív nebo později během svých cest po Evropě najde nejspíš jinou společnost.
A především bych brečel nad tím návratem. Nad tím, že jsem se zabalil do peřin a nechtěl jsem vstát a nechtěl jsem si s nikým psát o ničem jiném než o skotsku a novém zélandu, protože jsem nechtěl ztratit byť jediný kousek vzpomínek. Nad tím, že to, co bylo ve Skotsku se najednou stalo jen jakousi fází, jen nevšedním zážitkem a ne náplní dalších dní. Neprobudím se a nepůjdu kolem Usher hall do centra, nebudu se znovu, už posté nebo podvousté koukat na hrad opět z jiného úhlu a nebudu znovu nadšený z toho, jak na vyhaslém vulkánu roste zelená tráva.
Ani nebudu silou objímat křehké hřejivé tělo kluka z nového zélandu.
Budu se probouzet ve svém pokoji a bude mě čekat můj život, moje škola, moje rodina.
Je fascinující, že nedovedu ty dvě věci oddělit. Nedovedu říct, jestli chci do Edinburghu a nebo na Nový Zéland. Jestli chci prostě jen pryč od sebe a od toho, co tu mám, jestli chci na místo, které mi přišlo skvělé a plné atmosféry, nebo jeslti chci za člověkem, který se ke mně choval hezky.
(Rozhodně bych znovu tak rád slyšel to hmm hmm, které mi připomínalo něco mezi vrněním mého bývalého přítele a pobrukováním mého mrtvého dědečka, hm hm které znělo jako svolení, pozvání, nadšení a cokoliv, co chtěl člověk slyšet).
Ať udělám cokoliv, všechno to poteče dál, všechno bude dál plynout a nic z toho není v mých rukou, protože to vzal čas. Jediná možnost, kterou mám, není jet na Nový Zéland, ale přijmout to jako krásnou vzpomínku na něco nádherného a nenechat se tím trápit. Nechat odejít ty střípky minulého štěstí do minulosti, kam patří, a být patetický zas kvůli něčemu jinému.

(A od návratu si zpívám Starlight od Muse, protože jsem to slyšel v hostelu, kde jsem měl schovanou tašku s věcmi, když jsme tam pro ni s klukem z nového zélandu přišli a protože je rozkošeně zamilovaná).

V polospánku

20. června 2017 v 0:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám chuť hromadit slova do nevzhledných hald zatímco se mi klíží oči a vypadává vědomí. Stěžovat si na život a na nespravedlnost, především na tu, která se týká mě. Doufat. Myslet. Zapomínat a vzpomínat.
Že každým tichem trochu trpím. Že každé ne se umí zaříznout.
Ale ano někdy může dělat ještě větší jizvy.
Zaříkám se tím a oním že to a ono a ono nic.
Moje myšlenky jsou všude. Jako chapadla sahají sem, tam. Na místa která znám i která neznám i jinam. Daleko daleko daleko. Píšu poslepu. Píšu ve snu.
Je světlo jako to které mě ráno budí když mě bolí hlava. Moje páteř tančí jako had na zvuk flétny.
Zaříkám se nihilismem, že nic nic neznamená. ("Není nic a nikdo není jenom vlci hladoví jen vlci hladoví jen duté pistole leží leží ruce křížem u maminky na stole" pokud mě paměť nemate).
Chci se učit recitovat, chci se učit nazpaměť věty krásné jako nejčistší smutek jako hladina vody jako čerstvě napadlý sníh jako povodně jako podzimní déšť jako to co jsem v sobě pohřbil a co jsem zapomněl jako naivita jako chuť žít a snít a být smutný.
Slova jsou jako tóny jsou jako voda jsou jako cokoliv čím je chci mít. A neříkají nic.
(Vzpomínky na dobu kdy jsem se snažil opustit strukturu jako něco co už nemá na světě místo, něco čím už víc neřeknu, co mě brzí. Na dobu kdy jsem chtěl dát větám tvar který jsem pro ně sám stvořil a přišel jsem si tak originální).
Nikdy si neodpustím že mě přitahuje to co mě přitahuje, že jsem fascinovaný lacinou krásou. A nikdy si neodpustím že nejsem lacině krásný že nejsem modýlek obletovaný tisícem amantů, že nejsem Adonis.
Nebo že nejsem dost chytrý abych, že nejsem na správném místě abych, že tohle, že tamto. Nikdy si neodpustím, ale nakonec není co odpouštět.

Ten pocit že můžu aspoň na chvíli utéct, že můžu uniknout, prokousat se vrstvou čehosi někam mimo realitu, někam, kde ve středu nedělám zkoušku a kde mě nedrtí povinnosti, ten pocit je tak úžasný, ale nedokážu zapomenout, že až zas otevřu oči, budu furt v tomhle světě, ve světě kde strávím další den učením a další den stresem, kde záleží na malichernostech, vl idském světě který nemá žádný smysl a který neznamená vůbec nic, ve světě který bude vždycky bojovat s entropií a jednou prohraje.
Ta lidská vzdorovitost - ne, ne lidská, vzdorovitost celého života! Bojovat proti všemu, proti nejen smrti, ale proti konečnosti, časovosti, proti nezvratnému návratu do nicoty do neexistence. Je tak fascinující, je tak velkolepá, právě díky svojí marnosti.

Jednou umřu. Jednotlivec je z kosmického pohledu téměř stejně zanedbatelný jako společnost. Státy planeta dobro všechno zmizí až zmizí lidi a až zmizí život.
A já se stejně budu učit na středeční zkoušku a stejně budu snažně žít život který jsem si vybral a budu vždycky myslet na to, že jsem si mohl vybrat jinak, že jsem zavřel cesty, kterými bych možná šel raději, ale které pro mě byly neschůdné.
Pořád jsem úplně nezabil tu touhu psát. Pořád jsem nezlikvidoval tu představu, že bych někdy mohl něco stvořit. Něco možná menšího a možná většího než člověk. (A pořád prakticky stejně zanedbatelného).

Co je děsivější? Že bychom byli v celém vesmíru sami, jediná malinká oáza jevu zvaného život (komplexní chemie uspořádané tak složitě, až vzniklo i něco tak hrozného jako vědomí), nebo že se vesmír hemží životem který jsme ještě neobjevili, že na nás není nic tak vzácného a výjimečného?

Měl bych se znovu učit milovat. Sebe a ostatní a život především. Doufat nebo možná i věřit v lepší zítřky.
Možná už nevěřím v nic. A možná věřím ve víc než tuším.
Slova nemají hromádky, slova jsou guláš.

Další články


Kam dál