fml; fmb

4. září 2018 v 14:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ovšemže si můj mozek vybere k vytahování všech malých neštěstí zrovna poslední dva dny před státnicemi. Poslední měsíc je nejosamělejší měsíc tohohle roku.
Porozuměl jsem tomu, proč chci jedničku ze státnic a červený diplom. Je to jednoduché jako facka, a taky to tak zabolelo. Protože mám pocit, že ve všem ostatním jsem selhal (a nejvíc ve svém milostném životě).

Ta skálopevná jistota, se kterou jsem si říkal, že rozejít se s M. byl skvělý nápad, protože nemáme nic společného, protože to nikam nemířilo, protože mě to vysilovalo, ta je ta tam (ra ta ta ta tram ta da dá). Koukám na poslední dva roky a s nemalou úzkostí si uvědomuju, že od rozchodu se objevili jen dva lidi, se kterými jsem byl ochotný randit, jen s jedním z nich jsem skutečně randil, a u obou z nich existují přesvědčivé důvody se domnívat, že by to tak jako tak nevyšlo, bez ohledu na okolnosti.
Výsledek - zahrnul jsem do svých někdejších kalkulací ten faktor, že je klidně možné, že už nepotkám nikoho, s kým by stálo za to být, s kým bych mohl být, s kým bych chtěl být?
(Děsí mě ten nespočet schůzek, ke kterým jsem se uvolil prostě proto, že nejít na ni a jít na ni vyšlo přibližně nastejno).

Zatímco sedím na podlaze a bulim až hanba, kolena přitisknutá k hrudi tak těsně jak jen to jde, napadá mě, že M. by na mě hrdá nebyla. Napadá mě, že všechno to, co jsem si vyzískal za poslední půlrok, je pryč. Věci jsou zas při starém, entropie převládla tak jako převládne vždycky a nevyhnutelně podle termodynamických zákonů.

A pořád dokola vyvstává ta šíleně děsivá otázka: Proč už nikoho nezajímám? Jsem tak ošklivej? Nebo jsem tak nudnej? Nebo jsem tak otravnej? Nebo tak hloupej?
V čem spočívá moje nevyžádaná schopnost odradit každého potenciálního partnera.

Už dlouho jsem neměl takovou chuť se opít
Už dlouho jsem neměl takovou chuť si zakouřit
Už dlouho jsem neměl takovou chuť začít fetovat

Jasně, po státnicích budu mít zas čas na sebe. Ale upřímně mě děsí, co tam na mě vlastně čeká. Tu příležitost, kdy jsem měl doma čtyři balení antidepresiv, jedno balení lexaurinu a tři lahve tvrdého, tu jsem si nechal dobrovolně proklouznout mezi prsty s tím, že už je přece dobře.
A někdy si říkám, co když to bylo zrovna to nejhorší rozhodnutí, jaký jsem kdy udělal.

Při pomyšlení, že bych se snad rozhodl vrátit na iboys, nebo nedej bože na tinder, je mi skoro k pláči. Zvlášť při té představě, která se už tolikrát naplnila, že tam přijdu plný naděje a pak mi nikdo týden nenapíše, co víc, týden mě ani nikdo nenavštíví.

(Nebo při pomyšlení na všechny ty lidi co říkají, jak je nejlepší se seznamovat "přes známé", ale sami mi nikdy žádné seznámení nedomluví. A opakovaná myšlenka na to, že se za mě možná stydí; že prostě nejsem dost dobrý pro nikoho, koho kdo zná, pro nikoho vůbec).
 

15. srpna

15. srpna 2018 v 23:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Místo pilné přípravy na státnice koukám půlku dne do last.fm a pouštím si na spotify všechno možné a nadchávám se a nudím se a hledám. Sem tam je mi smutno po Ezoušovi a už zas mám chutě lehat s pandou na gauči a zírat do zdi. Pod dekou i v tomhle vedru.

Kde se vidíte, kdybyste teď mohl cokoliv?
Někde hodně hodně daleko.
Ne. Ještě mnohem dál.

V životě není cesta dopředu nebo dozadu nebo stranou. Jsou prostě jen cesty. A únava.

Místo toho, abych si organizovaně prošel vývoj mozku, přemýšlím chaoticky nad tím, jestli mi prostě jen neselhávají další prášky.
A taky nad tím, že je mi to vlastně jedno. Že jsou chvíle, kdy mi je jedno, jestli budu mít v životě radost nebo ne.
Kde je hranice mezi leností a depresí?

Co by vám teď udělalo radost?
Nevím. Nic.
Krčím rameny a koukám do propasti do minulosti na všechno co mě zase dohání co se blíží valí jako řeka velká šedivá řeka a já blázen si myslel a já hlupák doufal že snad...
Se zaťatými zuby, s vypětím sil: Mám málo času na sebe. Teď s tím nic neudělám. A pak bude líp.
Velká šedivá řeka, v pozadí, mne si ruce: Uvidíme. Uvidíme.

Oktopamin

9. srpna 2018 v 0:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pár dní potom, co mi Ezouš řekl, že to mezi námi není dobrý nápad (nevím; co myslíš), jsem si vzpomněl, že existuje SOKO a přišel jsem konečně na chuť We might be dead by tomorrow. Zatímco obhajoby byly nesmírně daleko, randění s Ezoušem jako by se odehrávalo nedávno. Distorze času. (Místo horkých polibků a sdíleného veganství si snažím dokola vybavovat, jak jsem na střeše Národního divadla, během přestávky v Lohengrinovi, vyprávěl Xeninovi, že "tohle opravdu nepůjde" s naprostým přesvědčením).
Jsou chvíle, kdy na tom nezáleží.
Jsou chvíle, kdy nezáleží na ničem.
A někdy bych nejradši odjel - jedno kam, ale daleko.
Pan P. je v něčem vlastně docela pochopitelný ("ale záleželo mu na tobě" "ale hovno")

Tak jak si žijete "to svoje"?

Myslím na léto před lety. Na trasu Island - Praha - Rožnov, jiným jménem post-rock. Jak jsem chodil nocí a zásoboval informacemi lištičku a hudbou svoje uši. Jak jsem si žil to svojebez zbytečností jako je štěstí.
Na svůj křišťálově čistý patos (a Letní Bouři a Racka a na to, jak krásně vonívá vzduch v Praze, když je letní noc).

Občas si dovolím drobné povyražení. Říkám si, kde je asi Letní Bouři konec a představuju si, že záhadnými cestami osudu se jednou najdeme a tentokrát to vyjde.
Aniž by v tom byla extatická zamilovanost. Prostě jenom tak.

Mám v sobě něco zdravého, co nechce umřít, co chce žít.

Tak jako zmizela Letní Bouře, tak jako zmizel Střep, zmizí i Ezouš s Panem P. Tomu se říká naděje.
Po letech mi dělá radost, že mi někdo kdysi amputoval limbický systém a nakreslil Jezelena. Někdy bych si přál najít partnera, který bude alespoň z poloviny tak úžasný, jako moje kamarádky.

Be at peace, baby, and be gone
 


Koan

5. srpna 2018 v 21:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Bával jsem se bubáků, pak příšer a duchů, pak Boha, pak zločinců a vrahů a pak ještě života. Teď se bojím výkyvů nálad a Susanne Sundfør. Korunoval jsem se králem kyselých hroznů.
Slova nejdou, slova váznou.
a těch pár a7 začalo hořet, byli jsme vůbec kdy šťastní?
Nohu za nohou, krok za krokem, pořád jenom dopředu, jako tank. Návod na život #selfhelp
Věříš na synchronicitu aneb jak mi vyvolat úzkost. Jak utopit úzkost v hummusu.
Piknik a borůvkový chobotničky a brusinkový čokolády. Ukotvení v čase a prostoru, ukotvení v bytí. Domov uprostřed parku na dece.
A kdybych věděl, co přijde dál, nejradši bych se v těch borůvkách utopil.
Koán: Ezouš bere za kliku, aniž by cokoliv udělal.
Všichni vidí vzorec, jenom M. je slepá. A já, v koutku pro neslyšící, ruším hluchým symfonii.
Aspirin snižuje hyperalgezii blokací cyklooxygenázy. Nevzniká prostaglandin E2.
Sežereme Šmajdalfa, nesežerem Šmajdalfa? Šmajdalf nás všechny přežije. Prostaglandin neprostaglandin.
Hledám cokoliv. Cokoliv, čeho se chytit.
Doručeno: 20. 6. Přečteno: 30. 7. The message is clear.

Když stojíte nad propastí, nemůžete si smutek dovolit.
Nemůžete si dovolit nic.
A když si to dovolíte...
Přečteno sečteno odečteno potrženo rovná se sbohem.

(A stejně nedokážu pochopit, proč mám problém zrovna s tímhle.)

Ladadádadá

Láska na tři doby

29. července 2018 v 20:49 | Grey.t |  Zážitky a události
Nepamatuju si, že bych jako dítě jakkoliv řešil lásku. Ve školce jsem miloval dlouhovlasou Markétku, dokud mi jednoho dne s mou kamarádkou Lenkou neukradly kšiltovku. Toho dne naše láska tragicky skončila.

Polyamorem jsem byl už v první třídě. Hrdě jsem se držel za ruku s Barunkou a Barunkou před začátkem každé hodiny. Jak to vlastně tehdy skončilo?

Poprvé mi dívka zlomila srdce v šesté třídě. Po týdnu přenádherného vztahu mi poslala ušmudlaný lísteček se vzkazem, že mě miluje jen jako kamaráda. Deset minut jsem brečel a pak jsem se hodinu smál.

Že na holky nejsem jsem zjistil až na gymplu. Tehdy mě bývalý spolužák učil masturbovat u filmů pro dospělé, a já si uvědomil, že by se mi ty filmy víc líbily, kdyby v nich nebyly ženské. To, světe div se, neznamená, že jsem se nikdy poté do ženy nezamiloval.

Aby vás nějaká dívka okouzlila stačí, aby se vaše oblíbená knižní postava jmenovala stejně jako ona. Nemusíte spolu ani nikdy mluvit. Ale musí mít černobílou profilovku.

Intermezzo: Největší záhada mého života: když se mě při vyučování spolužák L. dotýkal nohou, dávál tím něco najevo?

Poprvé jsem se skutečně zamiloval, když jsem potkal M. Hlavně proto, že to byl úplně první gay, kterého jsem potkal. Posílal mi lásku a reiki na dálku a já se s ním na oplátku rozešel hned dvakrát.

Jmenoval se nejspíš Petr a měl rád české hity ze šedesátek. Nosil klobouky a jednoho dne záhadně zmizel ze seznamky. Nikdy jsme se neviděli, ale říkal, že jsem "kouzelný" - láska na celý život.

Dlouhovlasý David se dlouhovlasé Markétce nepodobal ani v nejmenším, zato splňoval mou představu o tom, jak má vypadat můj přítel - dlouhovlase. Důležitější - četl knížku, kterou jsem byl posedlý. Nejdůležitější - nebyl na kluky.

Říká se, že dlouhé vlasy - krátký rozum, a že lež má krátké nohy. Tahle lež měla dlouhé vlasy, několik smrtelných chorob a podivné nadání zasekávat se uprostřed vět. A taky nadání zadupat poslední zbytky mého sebevědomí.

Když jste fakt nešťastní a šíleně patetičtí k tomu, můžete se zamilovat raz dva. Třeba i jen přes net, a třeba na půl roku. A třeba klidně po první větě o počasí.

Že můžete být přáteli s někým, do koho jste se kdysi zamilovali, mě naučil pan Racek. Stejně jako to, že se můžete nadchnout z někoho, kdo má na první schůzce ohromný nežit na nose (promiň!). A taky to, že nikdy nemůžete vědět, kdy nasněží.

Začali jsme s ježky, Nietzschem a irskou whiskey. Pokračovali jsme přes Radiohead a Muse na dálku. Skončili jsme, když jsem poznal zhulenou Žirafku.
(Dodatek: Díky za to, že je možné s někým zůstat přáteli i potom, co se jeden zachová jako svině).

Jak sbalit studenta filozofie? Zhulit ho, zlechtat ho, a mít patku. Nikdy nepochopím proč, ale bylo to moc krásný.

Adonis není jen rodové jméno jedné celkem průměrně vypadající kytky, ale také příjmení sličného studenta molekulární biologie a biochemie organismů. Podíval jsem se mu do očí jen jednou, když se mě ptal, co musí člověk umět na zápočet. A pak zmizel kdovíkam.

I kvůli člověku, který říká žížalám poootvory mooořský, se můžete natrápit. Pokud tedy hezky voní. Navíc vás může naučit, že věta "Já takovou hudbu taky neposlouchám, ale aspoň chodím na diskotéky, kde to hrajou" může být i urážkou.

Někdy můžete zamilovaně koukat po někom, kdo si vaši existenci neuvědomí ani když si s ním pak napíšete spoustu zpráv na grinderu. A tak dál platonicky obdivujete jeho krásu. A o pár let později vás může vyslýchat na předtestovém poradenství v Domu světla a opět vás ani pořádně nevzít na vědomí.

I v lásce by měly existovat no go zóny. Patnáctiletí manipulátoři by byli rozhodně jednou z nich. Zvlášť když rádi chodí za peníze.

Nový Zéland poprvé: Někdy ke štěstí stačí jeden světlovlasý krasavec, co při líbání dělá roztomilé zvuky, Ruské kolo a Edunburgh. Člověk si může užít nejkrásnější rande života a ještě se něco přiučit. Třeba že "you should move to New Zealand" je jenom frázička.

Nový Zéland podruhé: Někdy se naopak stává, že vás na Nový Zéland nikdo nepozve. Místo toho vám začne mizet před nosem ve chvíli, kdy si začínáte říkat, že byste s ním vážně mohli strávit velkou část života. Až pak vám radši dojde, že se nesměje stejným věcem, a takové vztahy přece nemají budoucnost.

Že nemá cenu začít chodit s někým, kdo chce dítě, když vy dítě nechcete, to dá rozum. Že vás takový člověk i přesto může okouzlit, to se stává. Že vám tvrdí, jak je vyrovnaný a upřímný, ale nakonec se nezmůže na víc než na ignoraci, to nasere.

Další články


Kam dál