close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

migrace

Neděle v 1:18 | Grey.t
Blog bude nově existovat na https://grove-of-dreams.blogspot.com/
 

...et coagula

23. července 2020 v 0:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vždy když v noci koukám ze své oblíbené vyšehradské vyhlídky na Vltavu, mám chuť odplout. Plavit se proti proudu řeky až do zmizení. Pomalu míjet všechna ta drobná světýlka, která tvoří celkovou kompozici obrazu promítajícího se mi na sítnici. Jako bych při té představě neopouštěl jen Prahu, ale úplně všechno, a celý svět nechal za zády.
Ve mně jako by plula jiná řeka. Vytrvalý proud, pramenící nikde a ústící donikud, který pomalu omývá a omílá všechno ve mně.
Co se vlastně změnilo? Možná jsem se potřeboval ztratit, abych se mohl začít znovu nalézat. Solve et coagula. Ať je to jakkoliv, chtěl jsem se podělit o katarzi, která mnou pohnula pár týdnů zpátky. Zmínit se o ní alespoň natolik, nakolik mi to umožní můj omezený slovní aparát.
Můžu se mít rád. I přes bolest, kterou cítím, i přes ztrátu, kterou trpím, i přes sny o tom, jak Xi odhrnuji z tváře pramínek vlasů. Má láska je jen moje. Jsem svobodný cítít to, co cítím, bez ohledu na to, co cítí, cítil, nebo bude cítit Xi. Jediné, na čem skutečně záleží, jsem já. Zasloužím si být šťastný. A jestli k tomu potřebuji čas, tak si ho můžu dát.
Všechno jsou to jen slova, která plují po povrchu ve snaze pochopit tu změnu - jako by se přepla páčka, jako by malinký kamínek spadl na jiné místo a spustil lavinu. Jako by jedno mávnutí motýlích křídel, a tak dál. Jako bych najednou mohl mít rád svůj život, jako bych najednou mohl mít rád sám sebe.
Jako bych v jednu chvíli sám sebe vzal do laskavé, milující náruči a objal se s pochopením. Po Xi nezůstala prázdnota. Zůstal jsem Já a zůstala má láska. A trpělivě ve mně čekala, až ji najdu.
A byl to jen pocit, kratičký náhled za oponu. Zbytek jako by byl na mně. Kultivovat nový vztah k sobě, pečovat o něj i o sebe. Naučit se cítit, co potřebuji, a s láskou si to dát.

Poznávám a objevuji jiný svět, když mi v nečekaných chvilkách tenhle nový pocit na chvíli změní úhel pohledu.

Poznávám nový svět, když jdu kolem kostela svatého Vojtěcha a dvakrát mě bodne u srdce - a pak se usměju.

Jakkoliv mě Xi rozerval na kusy, pomohl mi stvořit pár týdnů krásných vzpomínek. Střípky věčnosti ztracené v čase. Nesplnil se mi tím nakonec sen?

Když mu ve snu upravuji vlasy, jak jsem to s takovým potěšením dělal i ve skutečnosti, je to jako bych nic nezapomněl. Přestože mu mé podvědomí ztmavilo vlasy, je to jako se ho dotýkat ve skutečnosti. Cítím takovou touhu, takovou naději. A když pak snový Xi říká, že jsem konečně připravený, abychom udělali další krok -

(ležíme společně na pohovce. Ložnice a obývací pokoj mého nového domova se spojily v jednu místnost, a pohovka, nacházející se tam, kde je ve skutečnosti knihovna, volně přechází v postel a nedbá na to, že ve skutečném světě by musela prostupovat zdí. i ve snu jsi naprosto fenomenální, úplně dokonalý, přestože po probuzení už nedokážu tvou snovou podobu zrekonstruovat. měl jsi i ve snu ty své božsky dlouhé řasy a zelené oči, kterým nelze odolat? nabízím ti, abys přespal a ukazuji na novou pohovku, která je na svém místě. budeš chtít spát na gauči, nebo ti nebude vadit spát se mnou v posteli? i ve snu mám výčitky, že nenabízím možnost, že na gauč půjdu já. i ve snu mě rozechvívá, že ti nabízím možnost strávit se mnou noc v jedné posteli. vidíme se po tak dlouhé době, obnovujeme naše přátelství, konečně jsi zase u mě. říkáš, že by ses raději přidal ke mně do postele - gauč by ti dělal špatně na záda. obratem přitakávám, že gauč je pérový, ale postel zdravotní. ukazuješ bez jakékoliv návaznosti na pytlík arašídů. na místo skříňky se napravo od mé postele nachází ohromná plocha plná rozjedených balíčků čips. nejdřív ti chci říct, že jsem všechno z té doby, kdy jsme se ještě vídali, vyhodil, ale pak se uhlídám a místo toho prohlásím, že jsem tehdejší arašídy už dávno snědl. něco mi říkáš a bez jakékoliv souvislosti mě hladší po zadku. pobavilo mě to a tak to s ironickým tónem opakuji a hladím tě tamtéž. s úsměvem se bráníš, že už je pozdě a jdou na tebe určité myšlenky. ocitáme se na zemi, hned vedle levé strany postele. opatrně, jako bych se bál, že mi znovu utečeš, ti odstraňuji pramínek vlasů z obličeje. jsou mnohem tmavší, téměř černé. tak velká změna oproti tvým skutečným blond vlasům. říkáš mi, že jsem se za tu dobu, co jsme se nebavili, hodně posunul. chválíš, že jsem udělal nějaké pokroky ve vztahu k sobě a ke své psychické pohodě. "konečně jsi připravený na to, abychom udělali další krok". panikařím. chceš se ke mně snad vracet? chceš mi být blíž? a jak se zmítám v myšlenkách, celý sen pomalu vyprchává, zakončený pocitem, že i kdybych snad mohl znovu být s tebou, musel bych se už držet zpátky, hlídat si sám sebe, abych se kvůli tobě znovu neztratil.)

Jako by v mém podvědomí zůstala schránka, ve které se téměř mimo můj dosah skrývá dokonalá kopie těch pár blažených týdnů. Jako by ten Xi, kterého jsem poznal a pro kterého jsem ztratil hlavu i sám sebe, existoval někde hluboko uvnitř mě. Jak dlouho vydrží svěží, jak dlouho ty vzpomínky nevyšisuje čas? Je ve mně kousek subjektivní věčnosti?

Místo toho, abych se snažil něco necítit, abych se snažil něco co nejrychleji zpravovat, to můžu přijmout. Ano, cítíš se teď takhle, ale na tom není nic špatného. Jen si tím nenech ubližovat, prosím, protože si tě vážím. Někdy k loučení prostě nenadešel ten pravý čas.
Nakonec i ten tlak na sebe vyvíjím z lásky, protože si nechci způsobovat utrpení.
Pak se můžu usmát i nad svou bolestí, právě proto, že je i ta bolest má.

***

Až zmizí blog.cz do hlubin času, hledejte mě na grove-of-dreams.blogspot.com.

třešně

1. července 2020 v 20:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Cestou z práce koukám na paní, která stojí s taškou pod stromem. Prohlížím si trávu protkanou žlutými květy a ani mě nenapadne přemýšlet, co by to mohlo být za rostlinu. Najednou si přijdu mimo realitu, jako v počítačové hře nebo ve snu. Prohlížím si své dlaně a zkouším se nadechnout s ucpaným nosem, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Znovu užasle hledím na paní, co asi češe třešně nebo nějaké jiné ovoce. Jako bych zíral do jiného světa, do střípku skutečnosti, která se naprosto míjí s tou mou. V ostrůvku trávy za asfaltovou silnicí neexistuje moje zlomené srdíčko, má ztuhlá krční páteř, ani krize identity. Míjím to jako obraz a ani si neuvědomuji, jak moc bych chtěl opustit tenhle svět, tohle tělo, tenhle život, a stát se anonymní postavou idylickém výjevu česání třešní.

(kdysi dávno jsem jezdil česat třesně na kole každé ráno kolem páté a i když mě to šíleně nebavilo a ze všeho nejvíc jsem toužil být zpátky v praze u zelenookého nějak jsem to vydržel a nakonec na to vzpomínám jako na krásné bezstarostné léto na léto plné východů slunce nad polem pšenice či řepky na léto s třešňovou příchutí a jednoduchými radostmi a to jen proto, že už to nejsem já a už to není pravda)

Pořád jsem se nedokázal zbavit Xi. Občas mám pocit, jako by ho moje myšlenky znovu stvořily, jako by chodil vedle mě jak přízrak nebo duch. Když jedu na studijní oddělení metrem kolem zastávky, kde Xi nejspíš pořád ještě bydlí, mísí se ve mně šílená touha na něj narazit, a nezměrný odpor z představy, že se setkáváme. Naše cesty se zřejmě nadobro rozešly; alespoň já teď necítím žádnou chuť cokoliv obnovovat. Přes všechny ty myšlenky, představy a dialogy, co vyplouvají na povrch jakmile se jen trochu přestanu hlídat.
Tuším, že každý scénář našeho dalšího kontaktu by jednoznačně vedl k něčemu horšímu, než co je teď.
A přesto.
Ráno čekám na autobus a koukám na trnkový keř, ze kterého jsem dva roky zpátky posnídal pár bobulí. Tehdy jsem byl mírně poblázněný z Ezouše, ale vlastně celkem spokojený, a čekal mě poslední velký boj - státnice. Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, že nějaký Xi existuje. A najednou si přijdu hrozně sám, tady u toho trnkového keře. Najednou vím, že nechci partnera, chci Xi. Přestože vím, že by nebyl perfektní, přestože už si dovedu představit spoustu věcí, kterými by mě vytáčel. Představa randění a seznamování i představa partnera mi přijde najednou hrozně otravná. Jsem naprosto rozpuštěný, už pár let vůbec netuším, co od života chci. Jako bych chtěl jen tuhle věc.

Jenže kdo ji vlastně chce?

Přestal jsem existovat. Netuším kdy. Možná ve chvíli, kdy mi Xi řekl, že už se se mnou nechce ubírat romantickým směrem. Možná ve chvíli, kdy jsem odstátnicoval. Možná během minulého léta, když jsem vnitřně zahníval. Možná někdy během letošního června někdy v průběhu psaní literární rešerše.
Jediné co teď o sobě vím - jediné, co tu ze mě teď zbývá - je, že jsem se ztratil. Co by chtěl Grey dělat? Grey neví. Co ho baví? Neví. Zbývají jen střípky; věci, které tvoří iluzi kontinuity, dojem, že to co je stále nějak propojené s tím, co byl kdysi Grey. Citové rozechvění při určité hudbě, určité poezii. Pár osob, které mě znaly tehdy a které mají pocit, že mě znají možná i teď.
Jakákoliv volba, kterou teď udělám, je rovnocenná. Pořídit si papouška, podřezat si žíly, začít chodit do posilovny. Odejít z práce, zůstat v práci, jet na druhý konec světa. Nezáleží na tom. Ne v nějakém kosmickém měřítku, ve kterém je všechno jedno, protože entropie v izolovaných systémech roste. V čistě osobním měřítku - ztratil jsem kontakt s tím, co jsem vlastně já. Co by tohle mohlo chtít. Zírám na knihy, které jsem si kdysi nakoupil a z kterých jsem tak polovinu ani nepřečetl a i když vím, že by je to chtělo číst, nemám chuť je číst.
Když tedy není , které by vědělo, co chce, nebo které by vůbec chtělo, kdo tu touží po Xi? Je to snad jediný další střípek?
Míru svého poustevnictví si uvědomuji ve sprše. Z práce do prázdného bytu, kde na mě nikdo nečeká, protože nejblížší lidé, které mám, jsou na hony daleko - jak v tom fyzickém smyslu, tak mentálně. Co jsou to moji přátelé, proč je mám rád? Je to osamělost? Jsem v prázdném bytě a všechen prostor tu najednou vypadá mnohem rozlehlejší. Vzduch mezi židlí, kde teď sedím a gaučem, i když je to metr, možná dva, je ohromný. To prázdno a poustevnictví ale není smutné. Jen prostě je, stejně jako knihy na poličce, které kdysi patřily nějakému .
Co jsem já teď? Tuším, co jsem byl, a nemůžu vědět, co budu. Ale najednou vůbec nedokážu pochopit, co jsem teď.


 


Pořád žiju, alespoň biologicky

29. května 2020 v 11:06 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
Dal jsem svému zlomenému srdíčku čtyři měsíce na uzdravení. Moje srdíčko ale kašle na deadliny a dál si nešťastně myslí na Xi. Jsem naštvaný, už mě to nebaví.

Na scénu vstupuje SV. Našel si mě na Grindru, když jsem se vracel od babičky. Prý jsem sexy. Prý jsem boží. Zvláštní pnutí při první schůzce. Tak trochu extáze. Druhá schůzka byla nečekaně slabší. Všímám si, jak má hrubé ruce. Když mě hladí, skoro to drhne. Když usíná, všímám si, že má špínu za nehty. Pracuje rukama, říkám si.

Pár dní na to píše "až spolu budeme déle" a já se začínám děsit. "Kdy se uvidíme," ptá se, a já netuším, co mám odpovědět. Bude se chtít vídat víc než jednou týdně? Bylo by to snazší, kdyby byl z Prahy.

Kdyby mě chtěl častěji vídat Xi, byl bych k tomu ochotný? Myslím, že ano. Kde je tedy rozdíl? Možná v absenci blízkosti. Kolikrát bych raději ležel na gauči a koukal na netflix.

Cítil se Xi podobně ohledně scházení se mnou? Měl problém si na mě dělat čas, protože mu na mě moc nezáleželo?

"Přála bych vám, abyste si sám uměl dát to, co vás tak přitahovalo k Xi," říká mi paní M. Nejdřív bych ale musel vědět, co to bylo. Co v mém životě chybí? Jeho zápal pro studium, pro klavír, pro psaní básní? Rád bych byl pro něco zapálený. A opět se vracíme k starému známému problému. Nic mě až tak nebaví.

Pro nic nejsem zapálený natolik, abych znovu nezačal hořet sebezničujícím žárem pro někoho druhého.

(A proto v mém životě už nejspíš nikdy nebude místo pro Xi. Bojím se, že jediný pohled do jeho očí by mě zažehnul)

Dekompozice

29. dubna 2020 v 11:05 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
Nenapsal jsem nic dva měsíc, přestože jsem měl na psaní víc času, než kdykoliv za posledních pár let. Že se mi na několik týdnů podařilo téměř se zbavit myšlenek na Xi jsem si uvědomil až minulý týden, když se mi o něm začalo zdát. Moje naivní vize, že za dva nebo čtyři měsíce bude už všechno v pořádku se tak nadobro rozplynula.
I've seen the stars explode and nothing will ever be the same.

Pomalu nám končí karanténa a do hlavy se mi řítí myšlenky na práci, myšlenky na Xi, myšlenky na osamělost. Hlava se mi hroutí do dlaní a už můžu jen sám sebe prosit roztřeseným hlasem "nesesyp se". Není to konec světa, svět už dávno skončil. Tak mi to aspoň připadá teď.

nejspokojenější jsem, když pobíhám po Skyrim s očarovanou elfí zbrojí. Každou chvíli se zastavuji, abych se podíval na krásnou fiktivní krajinu. I to už brzy skončí.

Kdy jsem se naposledy cítil šťastný? Ve Skotsku v létě 2017, po obhajobách v létě 2018, a v září 2019. Tři krátké chvíle štěstí za poslední tři roky - a jednu z nich bych bez váhání odstranil, jen kdyby s tím zmizely všechny vzpomínky a všechny důsledky a pocity.

Jsou i chvíle, kdy už se cítím celkem dobře. Asi nějak tak, jak bych se měl cítit běžně.
Mám se rád? Mám se rád aspoň natolik, abych si nechtěl ubližovat.

Další články


Kam dál