And flowers in my hair

Včera v 19:30 | Grey.t |  Zážitky a události
Někdy nad ránem se celé mé zorné pole zůží na jeden úsměv a hlavu mi vyplní jediná myšlenka: To nemůže být pravda. Když se mi o Xi zdálo naposledy, dostal jsem do něj krásný a nečekaný polibek a pak jsem si běžel čistit zuby, protože jsem se bál, že mi zavání z úst. Tentokrát bych ale čekal na probuzení marně.

Když se vracím po bleskovém úklidu pokoje, stojíš nad kastrolem a říkáš mi, že kari je dobré. Ten okamžik - i s představou, jak nenápadně olizuješ trochu jídla ze lžíce - se mi vrývá do paměti a ukládá do kartotéky pod heslo Xi a kari.
Cítím neskutečné rozechvění už ve chvíli, kdy ti vyndavám zrnko rýže z vlasů. Celá skutečnost se na okamžik rozšiřuje - o bušení srdce, o proudění krve, o příjemnou nervozitu, která mě lechtá pod hrudí. A to ještě nemám tušení, co má přijít.

S olivami a vínem migrujeme do pokoje pokračovat v našem nepřetržitém, přes tři týdny trvajícím dialogu. Hrajeme hru najdi čtyři hudební nástroje a já ti s úsměvem odpovídám na otázku, kolik kluků jsem to už nechal hrát. Se smíchem dodávám, že ani na jeden neumím nic zahrát, a pak sleduji, jak se po mně snažíš zopakovat Poštovského panáčka na kalimbu. Netuším, jak jsme se dostali zpátky na pohovku. A víc než slova si vybavuji pohled na pravou stranu tvé tváře.

No, prostě, já mám trochu pocit, že tě vlastně tahám za nos. Bušení srdce, nádech, výdech, nenech přijít úzkost. Už jsme to téma nakousli u večeře. O několik desítek slov později: Já teď nehledám vztah.
Z nějakého důvodu to není tak hrozné. Čekal jsem náraz beranidla, ale místo toho mi dojde, že jsem něco takového tušil.
Beranidlo sehraje svou roli až ve chvíli, kdy navrhuješ, že už se nikdy nemusíme vidět. Hlavně proto, že sám moc dobře vím, že by to bylo nejrozumnější. Nakonec tu možnost oba smeteme ze stolu.

Na místě, kde se naše nohy dotýkají, se udržuje teplo. Chladný vzduch z otevřeného okna se ho marně snaží odnést. Lokálně vzdorujeme druhému termodynamickému zákonu, nebo si to aspoň namlouváme. Přestože oba víme, že jednou budeme vychlazeni na teplotu okolí, ať už bude jakákoliv.
Mám nutkání opřít si hlavu o drobné rameno. Zajet prsty do vlasů. Něco mi šeptá ještě ne.

Ujelo poslední metro a já vznáším možnost, která se nabízí. Nedělám to z hostitelské povinnosti, ale z čistě sobeckých důvodů. Můžeš přespat, když budeš chtít. A ze strachu dodávám přesné počty postelí a gaučů, na kterých se dá přenocovat. Snažím se sám před sebou zatajit, že tuhle frázi jsem měl připravenou už několik dní.

Taky si spojuješ některé písničky s kluky? Já si s tebou spojil... Marně přemýšlím, co mám s Xi spojeného. Napadají mě děsítky věcí, které poznamenal. Několik věcí, kterým obohatil chuť.
Ale napadá mě něco, co je výlučně jeho? nothing lasts

Netuším, o čem mluvíme několik následujících hodin, ale nakonec si pokládám hlavu na tvé rameno a je mi najednou krásně. A pak společně neusínáme a všechny hrůzy předchozích diskusí alespoň na chvíli mizí. Zorné pole se zužuje - na úsměv, na oči -, než se víčka zavřou a svět redukuje na taktilní, olfaktorické a akustické stimuly. Na vůni, na hřejivý dotek v ledově chladném pokoji, na tvůj hlas. Na verše na šest dob, do kterých jsi zasadil naši předminulou schůzku.
A já se poddávám. Některé věci už se daly do pohybu. Nechávám se unášet proudem, který vede do nepředvídatelných míst.

(Paní M. by se ptala a co na to vaše tělo? A já v tom cítím požehnání. Projednou mi tělo říká přesně to, co chci, aby mi někdo řekl. Tohle.)

V jednu chvíli - ale kdy; jak určit čas, když všechno splynulo - si říkám, že to všechno bylo až moc snadné. Tím myslím pro něj.
A že je to všechno tak krásné, že to ani nemůže být pravda.

Dvakrát na pár minut usneme, snad abychom se vedle sebe mohli aspoň párkrát probudit. Pak znovu ten úsměv. A polibek, který je nepopsatelný.

(Snaha zachytit nezachytitelné)
 

Konec léta

Pondělí v 20:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zatímco se vleču domů z nákupu a poslouchám Radůzu, udeří do mne známý pocit. Vzpomínka na ty doby kdysi. Na praktika z laboratorní techniky, na pravidelné cesty tramvají číslo 7 pod Nuselským mostem. Na Zelenookého. Udeří mne i něco jiného, myšlenka: a změnilo se vůbec něco?
Ne, jen ta léta jsou horší.
Každé září je pořád koncem světa, snad výjimkou toho posledního, které konec světa přebilo státnicemi. Každý konec léta je ztráta svobody a malá existenciální krize. Krize, kterou v těchto dnech potřebuji ze všeho nejmíň.
Všechny ty drobné lásky, imaginární i reálné, blednou v kontrastu s letošním létem.
S létem, během kterého má hlava pořád dokola křičí ber nohy na ramena, zdrhej.
Jenže před sebou není úniku. Jak by se tomu dalo říkat? Je to tentokrát prostě vyhoření? Nebo se těžiště mých úzkostí přesunulo do jiného bodu?
Je to všechno jen další symptom deprese, nebo jsem skutečně unavený? Skutečně nenávidím svou práci? A proč to všechno přišlo tak zlomově s návratem z Porta?

Tentokrát vím, že z tohohle se musím dostat sám. Že paní M. na její možná si teď potřebujete odpočinout můžu odvětit můžu spát klidně dvanáct hodin a stejně být dál unavený.
Stejně jako můžu psychiatrovi znovu říct černé myšlenky jsou. (Jenže se nechci zabít. Chtěl bych prostě nebýt. Přestat být. Být toho všeho zbaven. Ale Bach...)
A pozoruhodně se nějak držím.

Kladné emoce jsou intenzivní - a krátkodobé. Ty záchvaty dojetí z Bacha, z Prousta, z Frescobaldiho Fiori Musicali, se vypaří jen co se znovu nadechnu.
Pak utřu slzy a je konec blaženosti.

A pak si vzpomenu na práci. Mentálně se chystám, uklidňuju se, a nakonec tam půjdu s pocitem, že to nějak zvládnu. Že to nějak zvládnout musím.
Pokud nechci utéct z doktorátu - jenže co se tím změní?
Nebo odsud - jenže co se změní tím?

Ložisko mých problémů se mnou bude, ať se hnu kamkoliv.
Můžu brečet, zatímco si zpívám Radůzu, ale ani tím se nic nezmění. Nezmění se, že žiju v absurdním světě.
Co mi dávalo pocit, že můžu žít, během posledního roku?
Kdo ví.

Frère Jacques

4. září 2019 v 20:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl jsem říct, že můj čas není omezený, ale pak mi došlo, že i já mám omezeně času.

Zdál se mi sen, díky kterému už nechci umřít. Aspoň na chvíli jsem utišil svůj thanatos. Jak bych si mohl přát konec světa, ve kterém existuje Bachova hudba?
(ve kterém existuje Proust; ve kterém existuje Woolfová; ve kterém existuje Rusalka)
Protože mezi smrtí a koncem světa není rozdíl. Protože až umřu, zanikne vnímající já a s ním i vnímaný svět. Zanikne Bach i radost z něj.

Ten drtivý pocit, že jsem naživu, zažívám, když v neděli promočený běžím na tramvaj, která mě odveze z Šárky domů. Když v čajovně nečekaně hrají Cranberries a já si musím otírat slzy (pro Dolores svět skončil už víc než před rokem).
Můžu se utěšovat pohledem na pěkné řasy a tím zvláštním pocitem, který cítím už potřetí.
Přestože vím, že s tím zákonitě přijde vědomí časovosti, které Xi nosí neustále s sebou. Časovosti kratší, než je jeden lidský život (že věci můžou skončit za měsíc či za rok, ale život i svět půjdou ještě chvíli dál).
Bylinková vzpomínka na Hlaváčka
(Měl něhu jejich kroků a teplo jejich těl,
měl karmín jejich retů a feniklový pel,
když teprv pozdě k ránu vál přes můj Archipel
i když bych přísahal, že fenykl se píše s y)

Je fascinující slyšet krásné věci, které vlastně nic moc nemění. Snad jen pohled, kterým se můžu na věci dívat. Hřejivý pocit (není tohle přesně to, co jsem chtěl slyšet, aniž bych to předem vědel?).
Nakonec mi v hlavě nejvíc ze všeho utkví pozvání na víno a olivy. Pak ještě zmínka o věčnosti, která vyvolá mimovolní vzpomínku na jistou povídku, kterou jsem napsal kdysi dávno. A smích, který se mi dere na rty, když si pomyslím, na co se chci už dva týdny zeptat.

Na balkoně mi kvete další durman.

A ten zvláštní pocit, který neumím pojmenovat, se možná podobá plynutí.
Jak uchopit neuchopitelné?
 


"Odpočiň si"

21. srpna 2019 v 18:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořad jsem ještě neodpověděl na otázku: "Kdo jsi?". A nejspíš už nikdy neodpovím. Najednou vím, že o tomhle je dospělost. O smíření, o přijetí.
Druhý den ležím v posteli a přemítám. Na chvíli se oddaluju sám od sebe a koukám na svůj život cizí optikou. A život je jen život. Mohl bych si jím projít a zaznačit všechna hezká místa - a nakonec bych si třeba i řekl, že to vlastně bylo zatím celkem pěkné.

make me something nice

Občas si představím, že bych někde viděl Zelenookého - a jako automatická reakce se mi vybaví prostě jen pláč. Pláč, že už existuje naprosto mimo mě, mimo můj dosah, že jeho život je mi na hony vzdálený a jestli se někdy s mým protne, bude to jen jeden bezvýznamný okamžik.
Okamžik, který patřičně obrečím.
Kde jsou ty časy - pořád na tebe ještě myslím, pořád tě mám rád. Nebo ale já u toho stejně myslel na tebe
Přinejmenším si můžu říct, že jsem zlomil alespoň jedno srdce. Přesně to jediné, které bych nejradši nikdy nezlomil.

A pak si s hrůzou uvědomím, že toho možná už nikdy nebudu schopný. Že možná nechci, aby mě někdo poznal i po těch stránkách, po kterých mě poznal jen Zelenooký. Aby mě viděl ráno se probouzet s šílenými vlasy, aby mě slyšel říkat naprosté hlouposti, aby mě zažil hysterického a zlomyslného.
Možná, že nevím, kdo vlastně jsem, ale Zelenooký to věděl.

Popis svého psychického stavu tradičně začínám v září 2016.

nostalgie

Musím si postesknout, že zázvorový čaj s medem mi najednou už nepřipomíná Skyrim.
Že moje první oficiální nemocenská není zdaleka tak skvělá, jak jsem doufal.
Když stojím na Karlově mostu s Xi, přemýšlím, co si vlastně počít. Tohle místo mi vždycky připomene Xenin. Xi nahlas vysloví to, co si zrovna říkám v duchu, když říkám, že koukáme na tu ošklivější stranu. Narozdíl ode mě to ale vnímá jako impuls se otočit.
Jak jsme se tam vlastně dostali?
Celý svět je jiný, i já jsem jiný, ale na chvíli mi je, jako kdyby od naší poslední schůzky neuplynul ani den.
A stejně jako minule cítím, jak na mě něco leze.
Stejně jako minule mám den po schůzce maličkou jiskru - touhu něco tvořit. Něco napsat (když zajdeme za Mírák, ukazuju mu jako nějaký monument větrací vývod z metra - "tadyto mi připomíná můj první velký crush" a řeč najednou přejde na Riegrovy sady a já si v duchu říkám, že poprvé jsem tam byl s Letní bouří. Pršelo a moje fantazie sršela představami, které se neuskutečnily.
Když přicházím někdy kolem druhé domů, mumlám si verše z Adama a Evy. "Darmoděj!" řekla. Jako včera. A znělo to jak skřípot pera. "Darmoděj!" řekl, zmaten, po ní. A znělo to jak zvon, co zvoní a neví co. Snad hold. Snad hrana.

duch

Zatímco čtu v posteli Skácela a co minutu přivírám oči a nechávám se unášet představami, ucítím vedle sebe chladný vzduch. Jako by se posadil vedle mě, jako by se ke mě přitulil - a snažím se vzpomenout, kdo to je. Otírá se mi o tvář a já tuším šepot a říkám si - to je On - ale kdo?
Nejdřív myslím na Zelenookého, než mi dojde, že ten byl z masa a kostí.
A pak na Filipa, svého imaginárního přítele z doby, kdy mě ničil mravenčí jed a já se chytal zuby nehty všeho, co mě mohlo udržet naživu.
A pak duch zmizel a já byl zas zase sám.

i have my books and my poetry to protect me

Když je nejhůř, připomínám si, že ještě je tu Adam a Eva, ještě je tu Skácel, ještě jsou tu Vlny - pamatuješ, jak jsi brečel v letadle u Vln?
Když je nejhůř, uvědomím si, že jsou věci, které dělají i takové chvíle snesitelné. Přežitelné. Že život dovede přinášet i krásné věci. Silné věci. Věci, které člověka rozechvějí až do morku kostí, které člověku naženou husí kůži. Věci, které překonají i orgasmus.

co vám dělá dobře?

A po prvním dni odpočinku si uvědomuju, že mi chutná jídlo. Že si vychutnávám rozpečený toast. Že si užívám zázvorový čaj. Že mám potěšení ze zachumlání do postele, z polospánku. Z představ věcí, které nikdy nebudou.
Že, možná, nebýt té ubíjející únavy, by se život dal vlastně celkem hezky žít.
Možná, že v tuhle chvíli nemůžu hledat radost, dokud nenajdu odpočinek.
Ale nakonec tu přece jsou věci... co mi dělají dobře.

Mateřídóška ťuhýk

17. srpna 2019 v 23:49 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
A teď to rande. Tomu se nevyhneš.
Co bych dal za to, abych se tomu vyhnul.
A co bych dal za tu jiskru, kterou jsem v tu chvíli cítil.

Ležím ve vaně, poslouchám Deathconsciousness a přemýšlím, jak těžké by bylo se utopit.
Zavřu oči, zadržím dech a ponořím hlavu pod vodu. Nohy skrčím nad břicho, abych se nenadnášel. Čekám.
Slyším, jak mi tepe krev. Slyším tinnitus.
Svět se z malé koupelny rozvinul v prostornou temnotu.
Občas zaslechnu pár tónů z právě hrající písničky.
Cítím, jak se mi napíná bránice - jako by byla cizí. Jak se snažím nadechnout - jako by to nebylo moje tělo.
A pokud se nevynořím, nadechnu se vody. A pak se možná utopím.
Celou otázku života a smrti nechávám rozhodnout svoje tělo. Pokud se vynoří - pokud bude chtít přežít - přežiju i já.
Jsem víc než tělo? Ne, jsem jenom tělo. Jsem produkt masa.
Když se vynořím, je nádech něco nevšedního. Něco osvěžujícího.
Po spánku mi stéká vody.
A svět se srazil do čtyř vykachličkovaných zdí.

Jestli se chceš zabít, nedělej to doma. Nechceš přece, aby tě tvoje matka našla. Aby tě viděla.
Ale až nebudu, nebude koho volat k zodpovědnosti.

A piš. Pomůže ti to.

I think I'm feeling better.
I think I'm feeling better.
Yes, I think I'm feeling better.

Dobrou noc, pane Greyi
- a bylo to takový měkký
- a mám jet tam
- a mám to zkusit

A když vidím na fotce zasněženou Horu osudu, mám chuť se smát. A není v tom ani trocha radosti, jen hořkost a ironie.

Ale když budu každej den meditovat, třeba to bude lepší
A tak si hledám únik. Když ne z života, tak aspoň z domu.
Brand new start.
Levný únik.
Pokud se vám tu líbí a jste ochotni respektovat ta pravidla... jako žádné návštěvy a večerní klid...
A tak se vracím domů. Do nepředvídatelného vortexu alkoholu a hysterie.
Na místo, kde i toast je důvodem k zničení celého večera.

A pak si uvědomím, že se anuloval celý týdne.
Že čas je kontruktem mé mysli.
A má mysl týden dlela v nicotě.

A pak si uvědomím, že už nechci na rande.
Nikdy. S nikým. Nikam.
Že už nemám sílu. Že mám sotva sílu ráno vstát.
Že mám sotva sílu dýchat.

A tak je snazší nebýt. Nechat se plavat v nicotě, v bezčasí, zatímco maso odžívá můj život.
Na jak dlouho?
Na dalších šedesát let?

A pak se rozbrečím, když mi dojde, že mám zítra někam jít.
takhle patetického psa jsem ještě neviděl

A pak se rozbrečím, když mi dojde, že jsem sám doma a nemám z toho radost.
A pak se rozbrečím, když mi dojde, že v pondělí jdu do práce.
A pak se rozbrečím, když mi dojde, že

že to je všechno úplně obyčejná část života, kterou normální lidi zvládají.

but I am sad most of the time
but you can't see it cause I keep it inside

Ale stejně nikdy nevím, jak o tom mluvit.

a tady za rohem pracuje jeden kluk, kterej má fakt velký žihadlo, možná ho znáš, má takový specifický tetování
a já propařil boty
a já půjdu na párty bez trička

a já budu doma
dělat co umím nejlíp
nic
smutný nic

a budu myslet na to, proč nejsem ničeho z toho schopnej, o kolik asi přicházím, jakej je asi život člověka, co je normální
a budu myslet na to, že nikdy nebudu jako oni
že moje mládí bude pryč dřív než moje úzkosti a moje deprese
že už teď je mezi dveřma
a uvnitř
uvnitř
je obrovský prázdno

a domů z párty
a on si sedá do kvéčka
(a na tebe ani nepomyslí
na tebe nemá čas)
a na koho vlastně myslím já

A pak mi dojde, že jsem už roky nemiloval.
Že necítím lásku, necítím zamilovanost.
Cítím prostě jen úzkost. Paralyzující, vyčerpávající úzkost.
A myslím si, že tohle je ta láska

A jedinou útěchou je bezvýznamnost.
Naprostá všeobjímající bezvýznamnost.
všechno jsou atomy a prázdno
a entropie v izolovaném systému nemůže klesat

A i to, co zbyde z mého těla, ať už dopadne jakkoliv, jednou nebude.

A nechceš někdy zajít na čaj?
Jak říct, že to nedokážu?
Že jsem schopný se překonat jen sem tam kvůli někomu
ale i to mě občas přinutí brečet

Ale neboj se, vždyť si určitě někoho najdeš. Není na co pospíchat, vždyť ti netikají biologické hodiny. To já mám čtyřicetiletý kolegyně, který furt nemají chlapa.
Jednou vejdeš do hospody a uvidíš tam lásku svýho života.
- ale vždyť já nikam nechodím

A jediný, co ještě umím, jediný, co mi ještě zbývá, je nenávist, zášť a zahořklost.
Nenávist směřovaná ke každému páru, a obzvlášť k těm homosexuální,.
Nenávist směřovaná k dětem.
Zášť směřovaná ke každému, kdo se uživí.
A zahořklost nad vším a ze všeho.

A v práci mi půl dne trvá, než jsem schopný s někým mluvit.

a říkala mi, že jí číní nesmírný potěšení vrážet do lidí nákupním vozíkem
I can relate

Další články


Kam dál